Čekání na brexit: Pět českých příběhů z Londýna

Nestane se a nezmění se nic. Změní se všechno. Jeden den první věta, druhý den ta druhá. Každý den trochu jiné informace a trochu jiná dávka optimismu či pesimismu. I takhle vnímá informace o brexitu odhadem 50 tisíc Čechů, kteří oficiálně i neoficiálně žijí a pracují v Británii.

Britové se shodují na jediném: rozhodnutí padlo a na odchodu země z EU se už nedá nic změnit. Bohužel však není jasné, jak ten odchod proběhne. Padají termíny jako "tvrdý brexit" a "měkký brexit", probíhají jednání mezi britskými a evropskými politiky. Dobrá vůle střídá vzájemné zlomyslnosti.

Vláda v Londýně podle všeho míří k politické krizi, země se možná dočká předčasných voleb. Když se procházíte po Londýně a třeba se zastavíte na pivo v jednom z pubů, na téma brexit nenarazíte. Lidé mají své každodenní starosti i radosti.

A proč by taky neměli, vždyť se nic neděje. Na letišti stále stačí jen letmo zamávat evropským pasem a i v Londýně sem tam narazíte na vlající vlajku EU. Ale pod zdvořile naleštěným anglickým povrchem tikají hodinky, jejich budík je nastavený na jedno jediné datum. 30. března 2019.

Michaela a Erik Kopovi

Foto: Vladimír Piskáček

Ten den Británie z EU odejde. Ať bude, či nebude dojednáno cokoliv. A budou se s tím muset vyrovnat i Češi, kteří v Británii bydlí. Strávil jsem v Londýně prodloužený podzimní víkend a sešel se zhruba s dvacítkou Čechů a Češek.

Nikdo z nich nebyl "průměrný" v tom dobrém ani špatném smyslu tohoto slova. Jsou jiní a výjimeční už proto, že našli chuť a kuráž žít v cizí zemi. Pečlivě jsem vybral pět příběhů, o kterých si myslím, že pocity a myšlení Čechů v dnešní "předbrexitové" nejisté době nejlíp vystihují.

Líp se tady dýchá

Devítiletý Oliver a sedmiletá Emily jsou už na dopoledním vyučování v České škole v Islingtonu a já si povídám s jejich rodiči a čtyřletým bráškou v parku kousek od školy. Je sobota dopoledne, a i když už je podzim, slunce stále příjemně hřeje. Popíjíme kávu z kelímku, koupenou v nedaleké kavárně.

Manželé Kopovi se seznámili v Praze na střední hotelové škole, v Londýně žijí společně déle než deset let. Michaela Kopa Sieber dokonce už 15 let, přijela v roce 2002. V Praze ji "neudržel" ani rodinný butikový hotel na Vinohradech, který tehdy provozovali její rodiče a o necelé dva roky starší sestra. "Mě to nezajímalo. Chtěla jsem do ciziny," říká.

Česko tehdy ještě nebylo v EU, ale ona si vyřídila transfer z pražského hotelu InterContinental do londýnského Crowne Plaza na ­Heathrow. Oba patřily do stejné skupiny. Dnes je jako asistentka ředitelky v exekutivním týmu luxusního pětihvězdičkového hotelu Conrad.