Tři příběhy: "Odmalička jsem byla vedená k tomu, abych byla perfekcionistka. V rodině se vyžadovalo, aby byl člověk perfektní na oko..."

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Odmalička jsem byla vedená k tomu, abych byla perfekcionistka. V rodině se vyžadovalo, aby byl člověk perfektní na oko – aby se choval slušně, byl hezky oblečený a ve škole měl samé jedničky. Takže jsem byla taková typická šprtka. Ale když jsem ze školy přinesla jedničku, tak mě nikdo nepochválil. Jakmile to byla horší známka, tak bylo okamžitě všechno špatně: ‚Jak to že ses neučila? Ty na to kašleš?‘ Jak jsem ale dospívala, tak asi rodiče usoudili, že už tolik nepotřebuji jejich pozornost, a já jsem si sama řekla: ‚Dobře, budu stoprocentní, budu ta perfektní dcera.‘ Všichni okolo mě začínali mít různé první vztahy, já v tom byla trochu pozadu, a tak jsem se rozhodla, že budu mít i perfektní vzhled.

Mám hodně jemné vlasy, které se mi vždy mastily a ostatní se mi kvůli tomu smáli. A tak jsem si je začala mýt každý den. Začala jsem se i jinak česat, snažila jsem se pěkně líčit. Chtěla jsem být načančaná, štíhlá. Přitom nadváhu jsem neměla. Byla jsem trochu oplácaná, ale byl to takový ten dětský tuk, který časem zmizí. Začala jsem cvičit. Jenže s tím se stalo, že jsem začala čím dál tím víc omezovat jídlo. Nejdřív jsem jedla menší večeře, později jsem s jídlem končila před pátou odpolední, kdy jsem si dala jablko, banán nebo jogurt. Pak jsem zkrouhla i to a jedla čím dál menší porce – moje největší jídlo byla snídaně, což byly ovesné vločky a nějaké sušenky. Došlo to až tak daleko, že jsem měla poruchu příjmu potravy. Máma si ale myslela, že si vymýšlím, že to hraju. Že to není žádná nemoc. Nechtěla to řešit – pro ni ten problém neexistoval.

Snažila jsem se jí říct, že se se mnou vůbec nebaví o tom, co se stalo ve škole, o tom, co se děje v mém životě, o tom, že to je to možná všechno způsob, jak na sebe chci upozornit. Potřebovala jsem od rodičů cítit jejich lásku a podporu, ale pro ně bylo všechno samozřejmé. Jenže když vás nepochválí vlastní rodiče, tak se tu chválu snažíte najít někde jinde. Hledáte potvrzení toho, že jste dobrý člověk, že za něco stojíte, že nejste zbytečný. Říkala jsem si, že když budu vypadat hezky, tak si mě ostatní začnou všímat a začnou mě přijímat. Chtěla jsem nosit jen to, co jsem viděla na všech těch modelkách, herečkách a zpěvačkách – i když mi to třeba nesedělo, i když to na mně vypadalo ošklivě, tak jsem si to stejně koupila. A snažila jsem se všem zavděčit, vlísat se k nim, získat si jejich chválu, jejich lásku: Přinesu! Podám! Pomůžu! Dám opsat! Dáte spolužákům opsat úkol, aby vás měli rádi, ale oni si z vás stejně udělají legraci a stejně vás na těch záchodech zavřou. Ale já to zkoušela dál a dál.

Došlo to do bodu, kdy jsem vypadala příšerně a chovala se příšerně. I na lidi, kteří se mnou přes to všechno zůstávali, na kamarády, kteří mi chtěli pomoci. Dodnes je mi líto, jak jsem v té době byla na některé lidi nepříjemná. Jen proto, že jsem se vnitřně cítila špatně, že jsem byla neustále hladová, že mi byla zima.

Nakonec mi hodně pomohla učitelka angličtiny, která poznala, čím procházím, protože jedna její kamarádka si prošla tím samým. Pochopila jsem, že nezáleží na tom, jak člověk vypadá, ale co má v hlavě. Ale pár let to trvalo – přinutit se znovu jíst bylo těžké. Až poslední dva roky cítím, že jsem opravdu spokojená sama se sebou. Dnes je mi úplně jedno, jestli se někomu líbím nebo nelíbím. Jsem taková, jaká jsem. Když se dnes bavím s kamarádkami a ony se začnou bavit o různých dietách, tak jim říkám: Nevím, proč bych si měla něco odpírat, jen abych dostála nějakému ideálu krásy. Když se mu navíc ani dostát nedá. Ten ideál totiž neexistuje, je uměle vytvořený skrze reklamy, skrze digitální úpravu fotek. Nechci si tím kazit život. Chci být taková, jaká jsem. Obyčejná holka. Holka, co studuje vysokou školu a neví, jestli ji ten obor baví. Holka, co je nervózní z toho, co jí přinese budoucnost. Nejsem perfektní, jsem obyčejná holka."