Jak se žije se sousedem Kellnerem: Nejbohatší Čech si vybudoval obří sídlo na Křivoklátsku a staví dál

Táně Makové to nedá. Když jde kolem dlouhého dřevěného plotu, za nímž se rozkládá obora Petra Kellnera, nakukuje dovnitř. "Říkali jsme tomu 'hříbková stráň', chodili jsme tam na houby. Vidím, že tam pořád rostou krásní praváci, ale teď už tam nesmíme," lituje žena, jejíž domov vystavěný z někdejší chaty se nachází asi 30 metrů od rozlehlého areálu nejmajetnějšího Čecha, vytyčeného v Křivoklátské vrchovině severně od Berouna.

Plot kolem značné části donedávna kompletně přístupného lesa, v němž se kdysi nacházel i letní dětský tábor s koupalištěm, se objevil teprve vloni na podzim. Asi o sto hektarů rozšířil Kellnerovo království a navázal na tři metry vysokou kamennou zeď a dřevěnou ohradu. Ty už dříve uzavřely před světem soukromé sídlo majitele mocné finanční skupiny PPF, jaké zřejmě nemá v České republice obdoby. Rezidence na ploše sedmi Václavských náměstí se začala v malebném údolí u vesničky Podkozí budovat zhruba před osmi lety a postupně tu vyrostla vila s podzemními patry, tenisové kurty, jízdárna, bazén, domy pro správce a další personál.

Každého, kdo se podél areálu prochází, natáčí věnec kamer umístěných na ohradě v 10−15metrových intervalech. Někteří místní se diví, že hledáčky kamer směřují do veřejné cesty a mohou monitorovat pohyb zdejších chatařů. "No dobře, aspoň jsme chráněni proti zlodějům," prohodí další Kellnerova sousedka Martina Křižánková. Také jí ale vadí, že už rok nemůže do dříve "veřejného" lesa.

Láska k daňkům

Cedule na plotě obory oznamuje, že přístupná je jen její malá část (zhruba pět procent rozlohy), ale většina lesa je uzavřená až do "ukončení procesu aklimatizace dovezené zvěře". Toto upozornění visí na ohradě přinejmenším od jara, v lese vysazení daňci by si nejspíš měli na nové prostředí už dávno zvyknout.

Píši tedy na e-mailovou adresu uvedenou na ceduli, jež má podle oznámení sloužit k dojednání návštěvy obory, a žádám o vstup. Ani po týdnu nepřichází odpověď. "Vstup do lesní obory je dosud omezen z důvodu pokračující aklimatizace zvěře, jejíž počty se ovšem v mezičase průběžně dál navyšují," odpovídá později na dotaz tisková mluvčí skupiny PPF Zuzana Migdalová. Je to pouze finta, jak lidem trvale znemožnit bloumání po lese, nebo se Kellner stal skutečně vášnivým chovatelem daňků?

Jak se žije s Kellnerem

Dalších 5
fotografií

Podle zákona o myslivosti ale ani lesní obory nemají být lidem nepřístupné a vstup, který by měly umožnit schůdky na plotě, může být zakázán jen na omezenou dobu, třeba při lovu nebo odchovu mláďat. Na upozornění o nesouladu se zákonem už ale mluvčí PPF nereagovala.

"S tím plotem jsme nepočítali," podotýká Václav Jirotka, bývalý starosta obce Ptice, pod kterou Kellnerovy pozemky spadají. Před osmi lety ovšem magnátovu investici uvítal a kromě uzavřeného lesa nevidí podobně jako současný starosta Miloš Dvorský žádné minus s ní spojené. "Plynou z toho jen výhody," tvrdí Václav Kšír, starosta sousední obce Chyňava, do níž Kellnerovo panství zčásti také zasahuje. A dodává: "My starousedlíci houby nesbíráme, to dělají jen chataři."

Muž, jenž nenabízí dvakrát

Petr Kellner, který se léta úzkostlivě vyhýbá médiím, je pro své nové sousedy takřka mytickou postavou. Žádný z obou starostů ani exstarosta, jenž na výstavbu sídla kývl, jej nikdy neviděl. Slovo Kellner se před novinářem téměř obávají vyslovit a nechtějí být v článku o něm kromě pár oficiálních sdělení příliš citováni. "Proč se o něj zajímáte? Pro mě je to občan jako každý jiný," argumentuje starosta Ptic.

Jeden ze starostů nicméně vypráví, že od tajemného miliardáře byl vzdálen jen několik metrů a má důkazy, že skutečně existuje. Byl pozván na jednání s Kellnerovým manažerem do budovy v útrobách uzavřeného areálu a podepisoval nejmenované dokumenty. "Tajemník pak odcházel za dveře a vracel se s papíry, na nichž byl podpis pana Kellnera," říká. Podle tohoto starosty podnikatel občas jezdí po okolí dokonce na kole. "Jeho tajemník mi říkal, že si jel prohlédnout nějaké pozemky, o něž by mohl mít zájem, ale žádné se mu nakonec nelíbily."

Častěji než Kellnerův bicykl lze zahlédnout jeho vrtulník, jak krouží nad údolím a posléze přistává na heliportu na oplocené stráni. Lidé z Podkozí si stěžovali, že hluk z helikoptéry je ruší, proto stroj nyní do cíle nalétává oklikou.

Jak se žije s Kellnerem

Když se před několika lety v Podkozí rozneslo, že se tu nejsolventnější Čech usazuje, propadli někteří místní panice. "Říkalo se, že všechno v okolí skoupí a lidi se budou muset vystěhovat. Proto jsme náš domek v údolí nechali synovi a přestěhovali se sem nahoru," říká Nikola Geisler, 67letý rodák z Podkozí, před svým novým domem na svahu naproti Kellnerově panství. Expanze ale byla menší, než se obávali, syn Geislerových jejich původní stavení stále obývá. Kellner zatím přikoupil pozemky na jiné stráni a zdejší chataři si pochvalují podle nich férové podmínky. "Máme smlouvu k bezplatnému užívání na 99 let," chlubí se Jiřina Horáčková, jež sem jezdí chatařit už od roku 1968.

V údolí, které Kellner obsadil hned na začátku, se kromě penzionu Relax, který podle médií provozovali podnikatelovi rodiče, zaniklého statku U Skrčených a zrušené hospody nacházely sádky místního prodejce pstruhů. "Jezdili jsme si tam pro ryby," vzpomíná František Jansta, který má chatu kousek od obory Podkozí. Rybář Petr Hojer je jediným známým člověkem, který podle místních musel z údolí odejít nedobrovolně. "Jestli hledáte pozitivní zkušenosti s panem Kellnerem, tak ta moje to nebyla. Ale nevím, jestli bych o tom chtěl vyprávět něco víc. Teď stejně ležím v nemocnici a nemůžu se s vámi sejít," říká Hojer.

Hlavní brána do Kellnerova ranče stojí hned vedle malého mostu přes říčku Loděnice, zvanou Kačák. Za dřevěnou ohradou se vyjímá moderní stavba z přírodního kamene a skla a o kousek dál je vidět střecha jiné budovy, která svou omšelostí do areálu příliš nezapadá. Za zdmi miliardářova hájemství se překvapivě dosud udržely dva ostrůvky obývané lidmi, kteří své domy podle údajů z katastru nemovitostí Kellnerovi neprodali. Majitelkou jedné stavby je žena s trvalým bydlištěm ve Vídni, druhý dům vlastní žena bydlící v Kladně. Podle místních v této venkovské usedlosti vyrůstala, žili zde už její prarodiče a ona ji nechtěla za nabízenou cenu magnátovi podstoupit. "Nechci o tom mluvit," odmítá rozhovor štíhlá penzistka v pruhovaném tričku při pokusu o kontakt na kladenském sídlišti.

Když při setkání na obecním úřadě v Chyňavě zavtipkuji, že někteří váhaví majitelé nemovitostí možná čekají na "nabídku, která se neodmítá", jedna z úřednic se na mě podívá a vážně pronese: "Pan Kellner nikdy nic nenabízí dvakrát."

Potlach v Chicagu

Stěna hospody Chicago v Podkozí je vyzdobena vlajkou a dalšími rekvizitami místní trampské osady Batalion. Předposlední zářijovou sobotu tu slaví 90 let od jejího založení. Osadníci, z nichž někteří do Podkozí během let přesídli už natrvalo, se nemohou shodnout, jestli jim přítomnost Petra Kellnera přináší víc kladů, nebo záporů.

"S Kellnerem se nám tu žije dobře," prohlašuje sedmdesátník Karel Karlík. On a další vyzdvihují například to, že po příchodu miliar­dáře se začaly v zimě náhle udržovat dříve zanedbávané serpentiny vedoucí do údolí, další se domnívají, že teprve díky Kellnerovi byl do oblasti zaveden internet. Téměř všem bývalým trampům ale stejně jako v úvodu zmíněné houbařce paní Makové vadí, že nemohou chodit do lesa. "A já musím turistům dost často odpovídat na otázku, co to tam dole za tím dlouhým plotem vlastně je," usmívá se hospodský Chicaga Miroslav Kadlec.

Jsou však i místní, kterým oplocení lesa nevadí. "Kdybyste si koupil pozemek, taky byste si tam postavil plot," míní hospodská z nedaleké konkurenční restaurace Srub, jméno si ale nechává pro sebe.

Žena, která vyhnala Kellnera

Od 300 let staré lípy na kraji silnice u Drahelčic se vydáváme úvozem skrytým ve stromořadí. Cesta se vine dál do polí až k lesu na obzoru. "Tady napravo mělo stát parkoviště pro tři tisíce aut a 400 kamionů s koňmi a za ním kam až oko dohlédne, se měl rozkládat jezdecký areál pana Kellnera," ukazuje místostarostka Drahelčic Petra Duraňová.

Častěji než Kellnerův bicykl lze zahlédnout jeho vrtulník, jak krouží nad údolím.

O drobné třicátnici tlačící před sebou kočárek se svým potomkem se v tisícihlavé obci mluví jako o ženě, která "vyhnala Kellnera". Když miliardář vybudoval sídlo v šest kilometrů vzdáleném Podkozí, vybral si Drahelčice pro svůj další záměr. Tentokrát mělo vzniknout jedno z největších koňských závodišť v Evropě. Protože Kellnerovi lidé mi na otázky ohledně tohoto plánu odmítli odpovědět, je možné vycházet jen z informací drahelčického zastupitelstva, zápisů a dokumentů, které mělo k dispozici. "Nebyli jsme z toho projektu nadšení a všechna jednání ztroskotala," říká současný starosta Drahelčic Jan Ruda.

Před čtyřmi lety seznámil tehdejší drahelčický místostarosta Robert Spáčil své kolegy na radnici s přáním Petra Kellnera vybudovat u obce parkurovou dráhu pro jeho dceru. Ta je českou reprezentantkou v této disciplíně. Starostka Jitka Humlová byla pro, ale opoziční zastupitelé, mezi nimiž byla i Petra Duraňová, žádali po investorovi více informací.

"Chtěli jsme například vědět, komu vlastně patří společnost Agro Tera, která v okolí obce skoupila pozemky, na nichž měl areál vyrůst, a jejíž neznámí vlastníci jsou registrováni v zahraničí. Pokud obec s někým uzavírá smlouvu, měla by o něm vědět maximum. Pan místostarosta Spáčil, který se brzy poté stal starostou, nám řekl, že nás takové věci nemusí zajímat," tvrdí Duraňová, jež před mateřskou dovolenou pracovala jako ekonomka ve společnosti CzechInvest. Požadované informace nedodala ani zástupkyně Petra Kellnera, která projekt představila na jednání zastupitelstva.

Tehdejší opozice dala návrh, který přistál na drahelčickém stole, posoudit urbanistovi. "Ukázalo se, že se do něj vejde cokoliv: komunikace, hotel, byty, sklady," říká Duraňová. "Požadovali jsme tedy po investorovi smlouvu, že areál bude průchozí a zabrané louky a lesy lidem přístupné. Chtěli jsme, aby investor platil do obecního fondu peníze, které budou využity pro místní infrastrukturu," pokračuje místostarostka. Počet obyvatel obce kvůli přistěhovalectví zejména z Prahy stoupl od roku 2004 z čísla 370 na rovný tisíc, rodí se tu dvacítka dětí ročně a v Drahelčicích není škola ani školka.

Duraňová a spol. také ověřovali údajný Kellnerův slib − prezentovaný tehdejším vedením obce −, že u vesnice zaplatí léta odkládaný silniční obchvat. "Ukázalo se, že bude ochoten pro něj maximálně poskytnout své pozemky. Nereálné také bylo, že v jezdeckém areálu zaměstná víc lidí z obce, jak nám tvrdili. Ti, kteří dělali se zvířaty na státním statku, jsou dnes už starší a ti mladí, kteří se stěhují z Prahy, mají většinou vysokoškolské vzdělání."

Finančně nevyčíslitelné

Poslední kapkou pro Kellnera bylo možná to, že obecní aktivisté uspěli s návrhem vyhlásit zdejší prastarou lípu za památný strom a polní cestu vedoucí od ní za "významný krajinný prvek". Kvůli tomu by bylo uzavřít plánovaný areál veřejnosti obtížné. V prosinci 2015 přišla zpráva, že investor od záměru vybudovat areál ustoupil, o měsíc později rezignovalo tehdejší vedení obce. O něco později se z Drahelčic odstěhoval zastánce Kellnerova projektu Spáčil. "Protože už v Drahelčicích nebydlím, nebudu se vyjadřovat," říká bývalý starosta, který nyní pracuje na ministerstvu dopravy.

Drahelčice tak následovaly nedalekou Hostivici, která v roce 2014 poslala k ledu Kellnerův záměr budovat u městečka nové byty.

"Pro nás je důležité, že je tu klid, kvůli tomu jsme se sem přistěhovali," říká třicátnice Hedvika Nováčková, která vykládá dítě z auta před novostavbou na kraji Drahelčic. I dál potkávám v obci spíše odpůrce Kellnerovy investice, najít zastánce chvíli trvá. Mezi ně patří šedesátnice Marie Červenková. "Jak by to obci prospělo? To vám teď neřeknu, to by bylo na dlouhé povídání," uzavírá žena, kterou jsem vyrušil při rozhovoru se sousedem natírajícím plot.

Podle místostarostky Duraňové je ale téma stále živé a narušilo vztahy v obci. "Možnost jít se svobodně projít do lesa nebo projet na kole je pro nás finančně nevyčíslitelná. Výstavba je tu i tak masivní, má se stavět dalších 260 bytů. Za chvíli bychom se tu nehnuli," trvá na svém matka pěti dětí. Její odpůrci se ovšem na obecním internetovém fóru ozývají dodnes.

"Naše obec se dlouhodobě potýká s nedostatkem peněz a to mohl vyřešit pan Kellner. Svůj jezdecký areál začíná stavět o pár vesnic dále, kde z jeho peněz byly zaplaceny tyto věci: nový chodník, rekonstrukce obecního úřadu, školka a škola atd.," píše v zářijovém fóru diskutující Jan Ernýgr.

Soused staví

A jsme zase ve Pticích, kde jsou na Petra Kellnera mnohem vlídnější. V polích na kraji obce jezdí buldozery, slovensky mluvící muži osazují drátěný plot. Za ním jsou tři rozestavěné podlouhlé budovy, ta z hnědých cihel je už téměř hotová. Na 40 hektarech, tedy území ani ne čtvrtinovém ve srovnání s plány u Drahelčic, se tu staví jezdecký areál. Jak uvádí už trochu zmuchlaný papír na bráně staveniště, má tu vzniknout jezdecká hala, dvě stáje, dva rodinné dvojdomy, ubytovna, kruhový trenažér, garáže a dílny, komunikace a parkoviště.

Hned vedle stojí několik rodinných domů, jejichž obyvatelé budou muset po dobu stavby přetrpět hluk a prach. "Když jsem se sem stěhoval, zjistil jsem si v územním plánu, že vedle nás je oblast pro průmyslovou a obytnou zónu. Mohli tu postavit třeba sklady, tohle je ještě lepší varianta," poznamenává smířlivě Tomáš Fabián, automobilový vývojář, který tu bydlí. Kompenzace po stavitelích, kteří se s ním prý dvakrát sešli a ochotně popsali průběh výstavby, nežádá. "Když stavěl soused, taky jsem po něm nic nechtěl," podotýká.

V připomínkách k novému územnímu plánu Ptic, který se nyní dokončuje, Kellnerovu "Horse Arenu" napadá pouze jediný občan. "Budovaná plocha sportovně-relaxačních zařízení, farem s chovem koní a zázemím chovu koní nebude určena občanům Ptic a okolí, ale jen vybrané a pozvané elitní společnosti," píše nespokojený Jaroslav Breník. Vadí mu také to, že u obory jsou nepřístupné břehy potoku Kačák − vstup sem nechali Kellnerovi správci přehradit plotem. "Přitom je Kačák veřejným tokem, kde například rybařili občané Ptic a okolí. Rekreační využití ale nelze zajistit, protože ochranka do těchto míst nikoho nepustí," upozorňuje Breník. Mluvčí Migdalová nicméně tvrdí, že zátaras je kvůli lesním zvířatům: "Je zde uděláno pouze technické omezení tak, aby zvěř nemohla ven nebo dovnitř, rozhodně však nelze tvrdit, že potok je zahrazený."

Aby to tu bylo hezké

Starosta Ptic Dvorský se diví mé otázce, jestli si za souhlas s Kellnerovými plány vystavět v obci rozsáhlé sídlo a jezdecký areál, jež omezí pohyb lidí, kladl − podobně jako třeba Drahelčičtí − nějaké podmínky či požadavky. "Tady nejsou Drahelčice. Mou náplní práce není chodit po žebrotě," prohlašuje. "Pokud (Kellner) přijde sám a přispěje, je vítaný." Podle starosty podnikatel za sedm let sousedství dal obci dvakrát dar ve výši 300 tisíc korun − na opravu kapličky a úpravu místního parčíku. Podle bývalého starosty Jirotky obec prodala své pozemky Kellnerovi za "slušné peníze". Částečně se za ně vyasfaltovaly některé cesty nebo se postavila školka. "Na tyto stavby jsme brali ale také dotace," připomíná.

Kellner nám opravil silnici a most přes Kačák, uslyšíte od mnoha lidí v Pticích a Chyňavě. A také prý udržuje v zimě cestu, po níž se dřív skoro nedalo jezdit. Šéf komunikace PPF Milan Tománek v roce 2011 v dopise Sdružení obyvatel Podkozí píše, že Kellner platí z vlastních peněz opravu mostku, a uvádí sumu šest milionů korun. "Tyto stavby i údržbu silnice hradil a hradí výhradně Středočeský kraj, nevíme nic o přispění soukromých investorů," namítá mluvčí kraje Matěj Pálka.

Ptičtí se před několika lety těšili, že Kellner se v jejich obci přihlásí k trvalému pobytu, díky čemuž do obecní kasy poplynou tučné příjmy z jeho daní. Finančník si zde ale trvalé bydliště nakonec nezapsal. "Nemůžu ho k tomu nutit," podotýká starosta Dvorský.

Starosta sousední Chyňavy tvrdí, že Kellnerovi si sami určují, na co jejich dary obci půjdou. "Navrhneme třeba na chodník, a paní Kellnerová řekne: Ne, bude to na houpačky," vypráví Kšír. S Kellnerovými ale komunikuje vždy přes prostředníky. Noví sousedé jsou prý neradi, když se o jejich darech mluví. "Chtějí, aby to tady bylo hezké. Mohu vám říct, že nám přidali na třídicí kontejnery, hasičům na vybavení, vylepšili hřiště pro děti i dospělé." Od roku 2013 do obce od Kellnerů podle starosty třikrát dorazil čtvrtmilionový dar a jednou částka 300 tisíc.

Ověřit informace z druhé strany opět nelze. "Privátní projekty pana Kellnera mi nepřísluší komentovat," říká mluvčí Migdalová.

Ani chyňavská škola z roku 1834 nebyla rekonstruována z magnátovy kasy − jak se domníval diskutující z Drahelčic −, ale podle starosty ze státních peněz. "Nedávno jsem oslovila vzdělávací nadaci manželů Kellnerových, jestli by nepřispěli jakoukoli částkou na rozvoj školy. Volala paní z nadace, že pošlou příspěvek na zakoupení interaktivní tabule. I kdyby to byly jen dva tisíce, budu ráda," říká ředitelka školy Vladimíra Hamousová a dodává: "Není povinnost lidí, kteří mají peníze, aby je rozdávali ostatním."

Opouštím školu a míjí mě bílé SUV. Zkouším tipovací hru místních: Je to Kellner, není to Kellner? Varianta B je pravděpodobnější. Možná si jen nějaký chatař vyjel na houby. Do sousedních lesů.