Výstava v litoměřickém kostele připomíná abstraktního malíře Vosolsobě, fascinovala ho symetrie

Ateista Tomáš Vosolsobě, jenž žil v letech 1937 až 2011 a jehož děda už v roce 1922 vystoupil z církve, by jistě nebyl proti tomu, že jeho retrospektivu umístila Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích do kostela.

Někdejší jezuitský chrám Zvěstování Panny Marie je nádhernou barokní architekturou a baroko se svou dokonalou symetrií je něčím, pro co umělcovo srdce hořelo celý život.

Vymetený kostel, v němž nezbyly ani dřevěné lavice, má daleko do čistě bílého, nerušivého prostoru galerie. Jeho stěny bohatě zdobí štuky a zašlé fresky. Pochmurnost zahání dostatek světla, které sem proudí ze dvou řad velkých oken, a nyní také ostře barevné abstraktní obrazy Tomáše Vosolsobě.

Výstava, jež potrvá do 15. října, byla uspořádána u příležitosti autorových nedožitých 80. narozenin.

Kontrastní malby působí harmonicky, v chrámovém prostoru téměř meditativně. Červená se žlutou, modrou a zelenou se do sebe zakusují, vrství se jedna přes druhou a ve slabší "textuře" nechávají probleskovat další odstíny. Velké, klidné, barevné plochy se střídají s těkavými skvrnami kolečkového tvaru.

Pestré abstrakce začal Tomáš Vosolsobě malovat na začátku 80. let ve švýcarském exilu a zůstal u nich až do posledního obrazu, jejž namaloval v roce 2005. Potom se věnoval jen vystavování a třídění své tvorby. Na ni měl vyměřeno téměř pět desítek let, ale malíř všechny roky nevyužil.

Během expanzivních 60. let si absolvent pražské AVU oblíbil několik modernistických stylů, především informel, inklinoval také k art brut, pop-artu a k české grotesce − aniž by se stal členem jakékoliv z mnoha tehdejších uměleckých skupin.

Abstrakce v kostele

Další 3
fotografie

Jak uvádí kunsthistorik Vlastimil Tetiva v monografii z roku 2014, Vosolsobě "měl přátelskou, ale introvertní povahu". Navíc se lépe než v kruhu výtvarníků asi cítil mezi filmaři. Jeho celoživotním přítelem a také svědkem na svatbě se stal režisér Karel Vachek. Dokonce sám natočil několik krátkých dokumentárních filmů pro televizi. Například o malíři Janu Bauchovi, Jiřím Johnovi či Zdeňku Sklenářovi.

Za nejpodstatnější ovšem považoval malířství, v němž si získával jméno: například v roce 1967 vystavoval v Galerii Václava Špály, kterou v té době vedl slavný kunsthistorik Jindřich Chalupecký. Jenomže pak přišel rok 1968 a po něm normalizace. Politická situace dolehla na jeho psychiku, téměř deset let nebyl schopen malovat.

"On byl velmi slušný a citlivý člověk. Když byl nešťastný, netvořil. Potřeboval pohodu a klid," říká ředitel Severočeské galerie a současně kurátor výstavy Jan Štíbr.

Malíři, který se navíc dostal do existenčních potíží, pomohl jeho koníček − filatelie. Vlastně už podruhé. Nejprve si díky ní během šťastných "šedesátých" našel ve Švýcarsku manželku, s jejíž tetou si tehdy vyměňoval poštovní známky. Podruhé právě v 70. letech získal obživu v pražském Poštovním muzeu, kde fotografoval jejich sbírkové fondy.

V roce 1982 se rozhodl vystěhovat do země manželky. Změna prostředí přinesla své ovoce, jehož nejzářivější plody jsou nyní k vidění v hlavní lodi litoměřického kostela. Na ochozu a také v oratoři jsou vystaveny i starší práce, například groteskní kresby, v nichž vystupují psi, vlaky a karetní postavy jako svršek, spodek a král; informelní, pastózní práce a také jeho proslulé, osově souměrné dekalky − tušové kresby, jejichž symetrie vznikla přeložením ještě nezaschlé kresby.

Touha po symetrii, která je jedním ze základních principů děl Tomáše Vosolsobě, došla v malířově životě zvláštního naplnění. Když na přelomu tisíciletí hledal v Česku místo, kam by se mohl ze Švýcarska vrátit, našel středočeské historické městečko Velvary. Na jeho náměstí stojí dokonale symetrická barokní Panská hospoda, v jejímž přízemí dnes sídlí knihovna. Celé patro budovy bylo prázdné, takže se tam − po nutných opravách − mohl umělec se ženou a všemi svými obrazy nastěhovat a zařídit si ateliér.

Paní Vosolsobě tam letos na jaře otevřela galerii s proměnlivou expozicí děl svého muže.