"Samota, to je základní pocit," říká dirigent Netopil o své profesi. V Essenu řídí na dvě stovky umělců

Do kavárny pražského hotelu Paříž dorazil na minutu přesně. Tak to mají všichni dirigenti. Tedy alespoň ti, které jsem dosud potkala. Vyznačují se také absolutním hudebním sluchem (jak jinak?), elegantním stylem oblékání a noblesou, která jim prostě nedovolí nedat třeba přednost ženě ve dveřích nebo si první sednout ke stolku.

V jednom bodě mě však Tomáš Netopil překvapil hned úvodem. Když si objednal "něco dobrého sladkého" a pak mi nadšeně, s lehkým moravským přízvukem líčil, že nejlepší výhled, který kdy viděl, je z jeho kroměřížského bytu. A to prosím nejenže řídí filharmonii a divadlo v Essenu, ale koncertuje po celém světě.

Údělem dirigenta je samota. To mi nezávisle na sobě řekli Jiří Bělohlávek, Libor Pešek nebo Zdeněk Mácal, vaši generační předchůdci. Cítíte to taky tak?

Samota je hlavní pocit, ano. Každý den trávím dejme tomu tři čtyři hodiny s orchestrem, tedy intenzivně pracuju s velkým kolektivem. Ale pak zkouška skončí, a pokud v tom městě nemám ještě jiné závazky − třeba jako v Essenu vůči svému pracovišti a celé divadelní společnosti −, jdu do hotelu a jsem sám.

Pociťujete to jako pozitivum, nebo negativum?

Jak kdy. Když pobývám například pět dní doma s rodinou a mám někam vyrazit, strašně se mi nechce. Je to bolavé. Máme dvě dcery, dvanáct a osm let, beru to jako násilné odstřižení. Odjet ale musím, a když už jsem asi tak tři dny mimo domov, zlepší se to.

Proč není rodina s vámi? Třeba pěvec Adam Plachetka ji vozí po světě často s sebou.

Adam má ještě malou holčičku, to je jednodušší. Také jsme to tak dělali. Moje dcera, když jí byly čtyři měsíce, s námi cestovala − byla měsíc v Neapoli, v Janově, v Paříži, Londýně, kde se dalo. Teď je to se školou horší, obě dcery jsou tedy se ženou v Kroměříži. Ale aspoň tak dvakrát do roka pobýváme v zahraničí společně, třeba na novoroční koncert, na nějakou premiéru za mnou přiletí. Uděláme si hezký týden nebo prodloužený víkend.

Nemáte trochu strach, že vám uteče něco důležitého?

To víte, že mám strach. A snažím se maximálně využít čas, kdy jsem s dětmi. Kvůli tomu omezuji i různé mimopracovní aktivity a koníčky, respektive přesunuji je na dobu, kdy jsem sám.

Jaké koníčky má dirigent?

Mám rád sport, jezdím na kole, hraju tenis, už tak tři roky se věnuju józe. A také hrozně rád létám.

To všechno děláte v Essenu?

V Essenu je obrovské množství cyklistických stezek a sportovišť. Radost sportovat. Opravdu jsem byl překvapen.

Jaký je vůbec Essen?

Když vystoupíte na essenském nádraží, řeknete si, to je takové typické německé město. Poměrně nesourodá architektonická změť a často nicneříkající ulice, protože staré město bylo v druhé světové válce zdevastováno. Nezůstal kámen na kameni. Jenže právě díky té kompletní devastaci museli po válce vsadit na jiné kvality, a tak letos například dostal Essen cenu jako nejzelenější město Evropy. Je tu nádherné okolí, krásné parky. A musím říct, že i nová architektura je zajímavá. Staré těžební věže jsou zakonzervovány, dostaly úplně jiný rozměr díky výstavám či koncertním sálům. Také náš sál je jen deset let starý, stojí uprostřed parku v centru města. A hned vedle je divadlo, které projektoval slavný finský architekt Alvar Aalto. Návrh vypracoval už v 60. letech, realizace v 80. letech se bohužel nedožil, ale jeho myšlenky jsou úžasně nadčasové. Je radost tam pracovat.

Orchestr tam zní dobře? Dá se essenský sál srovnat třeba s Rudolfinem, se Smetanovou síní v Obecním domě?

Ne.

Jako že je lepší než Rudolfinum?

Ano. Nepřeháním. Je to jeden z nejlepších sálů v Německu. Proto můžeme zvát špičkové orchestry a máme také speciální orchestrální řadu. Pravidelně tam koncertuje náš rezidenční orchestr, ale také Berlínská filharmonie, Londýnská filharmonie, orchestry z Chicaga, z La Scaly… Všichni.

Vy jste dirigentem a zároveň hudebním ředitelem divadla. Kolik tedy řídíte lidí?

Společně s intendantem mám na starost personální věci ve stočlenném orchestru, sedmdesátičlenném sboru a dvacetičlenném divadelním ansámblu.

To je solidní podnik a vy zastáváte vlastně roli manažera. K té patří také samota, ne?

No jasně. Ale nesmíte si to představovat jako válku. Pokud se člověk snaží o dobrou věc, o to, aby celá company byla dobře rostlá a měla kvalitní základ, všichni její členové chtějí totéž. A spolupracujeme v harmonii.

Nestane se tedy, že byste stál před situací, že musíte někoho propustit z práce?

Orchestr má sám očistný mechanismus, páky, které zabrání, aby se do něj dostal někdo, kdo by na práci nestačil nebo by ji chtěl flákat. A za druhé − když by si to i někdo dovolil, orchestr má zase různé páky, jak se ho zbavit.

Jaké páky?

Když je přijímán nový hráč, musí absolvovat náročný konkurz. A kdo projde a je přijat, má ještě rok zkušební lhůtu, na jejímž konci orchestr hlasuje, zda zůstane, či nikoliv. Až poté může dostat smlouvu na dobu neurčitou.

To máte nějakou konkurzní komisi, anebo snad hlasuje každý člen orchestru?

Celý orchestr sleduje konkurz a každý jeho člen dává svůj hlas kandidátovi, který se mu jeví nejlepší. Zvláštní sílu mají přitom hlasy hudebníků patřících do příslušné sekce − takže klarinetistů, houslistů, podle toho, o jaký konkurz jde. Po roce se hlasování opakuje, každý člen má právo opět se vyjádřit, zda je pro, aby dotyčný hráč zůstal. Vítězí většina. S jedinou výjimkou − šéfdirigent má právo veta. Výsledek hlasování v orchestru je však vždycky tak jasný, že můj názor s ním většinou koresponduje.

Říkáte většinou.

Stalo se mi jednou, že jsem šel proti skupině a prosadil hráče, který v konkurzu skončil na druhém místě. Podle mého názoru však byl daleko lepší, hodil se do mých tvůrčích plánů, a tak jsem využil právo veta.

Takové celoorchestrální hlasování asi není běžné v každém světovém ansámblu, ne?

Ne, to asi není. Ale je to dobré. Myslím, že i díky tomu je essenský orchestr na tak skvělé úrovni.

A jak se v takovém špičkovém orchestru řeší situace, kdy hráč začne mít technické potíže, nebo prostě jen zestárne a nestačí tempu mladších kolegů?

Hm, to jsou těžké situace. Máme teď zrovna jeden takový případ. Jedná se o prvního trumpetistu, který řeší už čtvrtou sezonu problémy nervového charakteru, jež se projevují tím, že mu ochabují svaly, které se starají o nátisk. Pro něj je to tragická situace, což si všichni uvědomujeme a snažíme se mu pomoci. Když se ty problémy objevily, byla nad ním vyhlášena "doba hájení", aby byl ušetřen jakékoliv kritiky. Po jistou dobu také nemusel hrát první trubku, ale třeba třetí, a když řekl, že nemůže hrát vůbec, brali jsme za něj externí výpomoc. Jenže tohle hájené období skončilo a já se jako dirigent musel letos v červnu vyjádřit. A říct mu, že je třeba, aby hrál už zase všechno. On se v tom momentě nechal uschopnit, ale pak se hned znovu nechal zapsat na nemocenskou a nechodil do práce. Teď už to řeším s hlavním finančním ředitelem. Je to neúnosná situace.

^{Foto: Libor Fojtík}

Jsou v essenské filharmonii silné odbory?

Jsou tam odbory, ale v tomto případě si myslím, že nebudou proti nám manažerům. Všichni vidí, že tím trpí celý orchestr. Sociální systém je však v Německu nastavený tak, že je ten kolega v podstatě nevyhoditelný.

Takže co s ním uděláte?

Může se v divadle zaměstnat na jiném postu. Třeba jako kustod nebo knihovník. Bude to pro něj bolestné. A dostane i menší plat.

Jaké platy mají němečtí muzikanti, když je porovnáte s českými podmínkami?

Já myslím, že pěkné. Musíte samozřejmě počítat s tím, že polovinu německého platu odevzdáte na daních, další třetinu dáte za bydlení… Ale ze zbytku se dá pěkně žít. Na druhou stranu musím připomenout, že stálí hráči jsou v práci od rána do večera. Ten stočlenný orchestr hraje všechna operní představení, většinu baletních představení, do toho je koncertní řada, která čítá dvanáct až třináct programů ročně, a komorní řada. A k tomu máme spoustu mimořádných koncertů, takže je to obrovské množství práce.

Postavení ředitele a šéfdirigenta ve stálém souboru se buduje roky, vy ale také často hostujete u jiných zahraničních orchestrů. Jste nervózní, když se stavíte před neznámé hráče?

To miluju! Když už jsem s těmi lidmi někdy hrál, většinou si to pamatuju a navazujeme. Ale nový orchestr je neznámá! A já se hrozně těším. A věřím, že je to tak i z té druhé strany.

Žádná nedůvěra? Nebo odstup, protože jste například poměrně mladý?

Ne. To ne. Spíš jsme všichni zvědaví.

Mimochodem, každý orchestr má svůj určitý styl. Může na něm vůbec něco změnit cizí dirigent během dvou tří zkoušek?

Může. Musí. Pokud ten dirigent je k něčemu, myslím si, že každý ansámbl prostě přetvoří. Aspoň trochu.

Chtěl jsem víc informací. Češi nevlastní klíč ke všemu. Myslím, že v zahraničí se máme teď hodně co učit, především co se profesionality týká.

A potřebují špičkové orchestry vůbec dirigenta? Neodehráli by to ti skvělí profíci i bez vás, s prominutím?

No, odehráli by to určitě. Ale jinak, ne tak, jak jsem si to představoval právě já.

A co když to nejde dohromady, co když se dirigent s orchestrem nedovede naladit na stejnou vlnovou délku?

Špatná chemie. Může být výborný dirigent, výborný orchestr, ale bohužel si nesednou. To se stává.

I vám?

Jednu dobu jsem hodně dirigoval v Itálii a měl jsem třeba problémy v Neapoli. Je tam jeden z nejvyhlášenějších italských orchestrů, ale nám to nešlo dohromady. Nebo já si to myslel. Sehrálo přitom roli asi víc aspektů. Neseděl mi úplně repertoár. Anebo neseděl orchestru? Spousta drobných věcí může také atmosféru narušit. Samozřejmě jsme to odehráli, na dobré úrovni, ale někde se vytratila ta úplná radost. Nevím, jestli to posluchači poznali.

Máte svého agenta?

Ano, shání mi práci pro dny, kdy nejsem vázán v Essenu.

Máte hodně práce?

V nadcházející sezoně mám celkem asi tak tři týdny volno. Tedy tu dva dny, tu tři volné dny za měsíc. A já si říkám, že je to docela family friendly sezona. Minulý rok byl napjatější. Jinými slovy − nestěžuju si.

Kdy je dirigent na vrcholu?

To je těžká otázka a velmi individuální. Záleží podle mě na různých faktorech − věk, fyzické síly a duchovní vyzrání.

No, bývaly doby, kdy stárnoucí dirigenty na jeviště skoro nosili, ale oni stále byli považováni za hvězdy. To už dnes neplatí, že?

Tendence agentur jsou jasné: sehnat co možná nejmladšího dirigenta a nechat ho dirigovat u všech možných orchestrů. Když se chytí, má šanci. Možná trochu přeháním, ale děje se to. Jestli je to dobře? Nevím. Dříve se říkalo, že dirigent zraje jako víno. A já si myslím, že je to pravda. Člověk zkušenostmi prostě roste a určitě dovede předat orchestru víc, když je moudřejší. Ale kde je ta hranice? Když budu mluvit za sebe… Pokud bych měl pracovat tak intenzivně, jak jsem pracoval doteď, ještě čtyři pět let, možná bych si mohl sám pro sebe říct, že jsem na vrcholu. To mi bude padesát. Ale budu i osobnostně vyzrálejší? Asi ano, ale bude to zase díky nabytým zkušenostem. Chce to pořád nový repertoár, neustále poznávat nové.

Jsou partitury, které již umíte zpaměti?

Je to proces. Když se partituru naučím zpaměti, časem ji nahradí jiná a tu první si později třeba znovu musím oživovat. Ale jsou partitury, které už v hlavě prostě mám, stačí jen zalistovat. Například Dvořákovy symfonie nebo Janáček, Taras Bulba či Brahmsovy symfonie.

Řada dirigentů se specializuje buď na operu, nebo jenom na symfonickou hudbu. Vy děláte obojí. Proč?

Vyhovuje mi to. Tak to mám od začátku a agentura mi podle toho hledá příležitosti. Je dobré obsáhnout obojí.

Takže to souvisí také s oním tlakem: čím mladší dirigent, tím lepší, čím víc obsadit, tím lépe? A když to nestihne všechno, prostě vypadne z kola ven?

Máte trochu pravdu. I doba zkoušení se zkracuje. Celkově se po nás chtějí poměrně velké výkony.

Stejný tlak je vyvíjen i na hráče. Myslíte, že byste se v téhle době uživil jako houslista?

Víte, že jsem s houslemi začínal, pak jsem hrál v Talichově komorním orchestru a také si přivydělával třeba s cimbálovkou. Jak by se to vyvíjelo dál, kdybych se nedal na dirigování? Myslím, že bych pokračoval na nějaké té vůdčí pozici a směřoval i jako houslista do zahraničí.

Vždycky jste měl tyto tendence. Jinak to v tomhle oboru nejde?

Chtěl jsem víc informací o řemesle, o hudbě. Češi nevlastní klíč ke všemu. Sice se můžeme chlubit krásnou hudební historií, ale myslím si, že se teď v zahraničí máme hodně co učit, především co se profesionality týká.

Tři roky jste působil jako šéfdirigent orchestru v Národním divadle v Praze. To byl svého času postrach všech dirigentů. Jak se vám tam pracovalo?

Musím říct, že ze začátku to bylo přesně tak, jak říkáte. Ale pak jsme si vytvořili opravdu hezký vztah a mě mrzelo, jakým způsobem to dopadlo.

Odešel jste před vypršením smlouvy, když se spojilo Národní divadlo se Státní operou.

Přesně tak. A mrzelo mě to, protože to bylo moje první místo, kde jsem byl svým pánem, kde jsem si mohl určit tempo a umělecký směr. A myslím, že přesně to ten orchestr potřeboval. Vytyčil jsem si ne úplně lehkou cestu a za ty tři roky se nám povedlo dost smysluplné práce.

V Essenu jste prý zrovna nedávno naopak prodloužil smlouvu až do roku 2023.

Ano, celkově na deset let. Víte, pro dirigenta je zásadní ten běh na dlouhou trať. Zažít s hráči vývoj, pracovat společně pět sedm let a vidět, jak se to zlepšuje. Proto mne tak mrzel odchod z Národního divadla. A proto jsem rád, že v Essenu to můžu někam dál posunout. Můj předchůdce už z toho orchestru vytvořil zázrak, dvakrát dostal cenu pro nejlepší orchestr Německa. Co mohu v této situaci ještě přinést nového? Myslím si, že jsem přidal větší svobodu v muzikálním slova smyslu. Víc se starám o klasicismus, o interpretaci Mozartů, Haydnů a Beethovenů a jejich současníků, hráli jsme například i Voříškovu symfonii a francouzské autory. To je můj vklad.

Co kdyby teď přišla nabídka z České filharmonie?

Zatím žádná nabídka nepřišla. A nevím, nemyslím na to. Ale pokud se nějaká spolupráce rozvine, bude to určitě další vzrušující zkušenost mé hudební cesty.

V Essenu prý prosazujete českou hudbu. Není to už trochu klišé, že čeští dirigenti dávají českou hudbu?

A kdo by to měl dávat? Prosazovat?

Samozřejmě, kdo jiný. Ale je česká hudba ve světovém kontextu skutečně tak dobrá, jak si tady všichni myslíme?

Je. Je ještě lepší, vážně! V Essenu hrajeme samozřejmě i Straussovy opery, to je specifický styl, a vedle toho z počátku 20. století našeho Janáčka, což jsou prostě hudební klenoty. Co se týká romantismu − Rusalka je něco neuvěřitelného. Ze symfonické hudby jsem už zmínil Voříška, jehož hudba snese srovnání s Beethovenovými symfoniemi. A to je přitom neznámý autor. Nedávno jsme točili také Sukova Azraela a orchestr byl mimořádně okouzlený. Opět srovnatelné s dílem Mahlera. A to nemluvím ještě o Martinů.

Jaké máte publikum v Essenu?

Máme staré publikum. To vás asi nepřekvapí. A všichni si to uvědomujeme. Na konci sezony jsme měli velký brainstorming a řešili jsme jen to, jak naše publikum omladit.

Co budete dělat? Pozvete nějakou popovou hvězdu?

Přemýšlíme, že uděláme třeba fúzi klasického koncertu s taneční party po koncertu. Prostě pár takových drobností, musíme také pracovat na dynamičtější propagaci.

A co kapka avantgardy na jevišti? To teď hodně letí. Pěvci zpívají hlavou dolů, po scéně pobíhají nahatí, jezdí na motorkách.

My jsme měli hodně krvavou Elektru. Chtěl jsem na ni vzít dcery, ale manželka mi to zakázala. Celá scéna byla vlastně velká bílá vana, po jejích bocích stékala krev a na jedné straně bylo napsáno "Kde je tatínek?". A pak − s příchodem matky − spadly z provaziště uříznuté koňské hlavy a ještě jeden kůň, který zůstal viset nad zemí. Krvácel, visel na střevech. A v rohu postýlka s fotkou Agamemnona, tatínka Elektry.

Jak se vám tohle diriguje?

K té muzice to nějak patří. Ale je to samozřejmě vyčerpávající. Trvá to hodinu čtyřicet. Sto minut hrůzy.

Kolik jste měli repríz?

Minulý rok jsme to dávali osmkrát a letos třikrát.

A po tom děsivém představení jste šel do hotelu, strávil poklidnou noc a ráno odletěl za rodinou do Kroměříže.

Smějete se. Ale mohlo to tak být. Už si nepamatuju. Ale každopádně létám pravidelně z Essenu do Vídně. A pak jedu autem domů.

Do Brna či Kroměříže nemůžete letět? Ani ve sportovním letadle?

Já tak zatím nelétám. Jednou jsem letěl s kamarádem do Kunovic. Měl jsem dvě představení za sebou: sobotní koncert v Drážďanech a v neděli odpolední v Essenu. To se nedalo normálně stihnout. Takže jsem sedl s kamarádem do jeho letadla v Kunovicích, vyrazili jsme do Drážďan, tam jsem oddirigoval, druhý den jsme to vzali do Essenu, oddirigoval jsem, zpět do Kunovic a autem do Kroměříže. Krásné to bylo.

^{Foto: Libor Fojtík}

Sám tedy nepilotujete?

Ale ano! Mám pilotní průkaz osm let. Zatím létám pro radost a ve vypůjčeném stroji, jelikož mám licenci soukromého pilota − tedy že můžu takzvaně létat jenom za vizuálních podmínek a pod mrakem, abych viděl na zem. Ale teď už začínám studovat vyšší úroveň, chtěl bych si udělat instrumentální doložku, abych letadlo mohl využít skutečně jako dopravní prostředek. Vždycky mě to lákalo. Jako kluk jsem si lepil malé modely, pak došlo na modely, co létaly, pak přišly počítače a simulátory. Až jsem se svezl s jedním známým a bylo to jasné.

Jak často létáte?

Létání je jeden z těch koníčků, které jsem musel trošku doma upozadit, abych přece jen byl s dětmi, a tak létám hlavně v Essenu. Když jsem sám a mám volno, dojedu na letiště na kole. Letiště tam mají mimochodem také krásné.

Co na to manželka?

Už to vzala. Koneckonců je psycholožka, leccos umí pochopit.

Kde vlastně bydlíte v Kroměříži?

Máme tam velký byt s nádherným výhledem na historické centrum. Jsme obklopeni zámeckou zahradou, klidné prostředí. Jsem tam strašně rád. K tomu místu mne vážou vzpomínky, čas strávený na konzervatoři, která byla skvělá. Je tam rodina, přátelé a k tomu spousta dalších aktivit. Pořádáme letní hudební festival, o nějž se dramaturgicky a umělecky starám a doufám, že tím dovytvářím hudební povědomí, které k tomu městu patří.

Promiňte další kacířskou otázku: Není to trochu marné snažení, sázet na klasickou hudbu v téhle době?

Myslíte? Příští rok se chystám splnit si další sen − chceme v Kroměříži založit letní hudební akademii. Začneme dvěma obory a uvidíme, jak to půjde dál.

Tak to zkusím jinak: Udělá vám radost, když se budou vaše dcery věnovat muzice?

Budu rád, když k ní získají pozitivní vztah.

A kdyby se jí chtěly živit? Budete jim to rozmlouvat?

Nebudu. Myslím si, že je to zajímavý život. Ať si říká kdo chce co chce. Představte si, že se zabýváte tak abstraktní záležitostí, jako je hudba, můžete objevovat krásu, emoce, příběhy − a přitom je to vaše práce. To je přece fantastické. Za to stojí leccos obětovat.