Tři příběhy: Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1.

"Měli jsme velké hospodářství na Vysočině. Můj otec zemřel, když mi bylo šestnáct let, v době, kdy jsem snil o tom, že půjdu k letectvu – ještě mám doma odznáček Masarykovy letecké ligy, kam jsem se hlásil. Dnes jsem čtyřiadevadesátiletý dědek, ale pořád mě baví se dívat, kdykoliv nade mnou něco proletí. Máma ale tehdy řekla: 'Žádné letectvo, tady máš hospodářství, budeš se starat!'

A tak jsem se staral. Zpočátku dost nerad, i jsem za války se dvěma kamarády téměř utekl na Západ. Když jsme se ale dostali na polské hranice, tak jsem jim řekl: 'Kluci, nezlobte se! Já bych strašně chtěl jít s vámi, ale mám tady mámu, nemůžu ji tu nechat.' Svědomí mi to nedovolilo. Já se tedy vrátil, ale oni se do té Anglie opravdu dostali. Oba je vzali k letectvu a nakonec opravdu lítali nad La Manche. Jednoho z nich tam sestřelili, má v Humpolci pomník.

Maminka mi o pár let později také zemřela a mě na konci války Němci nasadili, spolu s třiadvaceti tisíci jinými, na kopání zákopů v Rakousku. Tam to bylo také hrozné. Jak každý člověk mého věku říká, že by si zas přál být mladý, tak já ne. Nechtěl bych svůj život prožít znovu.

Měl jsem souseda, který měl na štítě domu čtyřlístek. To byl takový člověk, co neustále převlékal kabát – přišli Němci, byl hned u Němců, přišli komunisti, byl hned u komunistů. Hned po převratu v roce 1948 začal jezdit na okresní úřad a stal se z něj místní agronom. Rozepisoval lidem dávky – kolik mají dodávat čeho, co smí a nesmí zasít, prodat. Ti, kdo měli menší výměry hospodářství, těm nenapsal nic, ale ti, kdo vlastnili větší pozemky, dostali nesplnitelná čísla. Aby jim mohli začít sázet pokuty, aby je mohli zavřít. Aby ty takzvané 'kulaky' mohli odstranit. A já byl jeden z nich.

Nenáviděný. Přestože toho naše rodina pro lidi v obci tolik udělala. Před válkou i za války. Vzpomínám si například, že jsme chodili k jednomu krejčímu, který měl tři syny. Jelikož jsme měli až osm kilo másla týdně, tak jim ho matka levně prodávala. A oni byli úžasně ochotní. Ale když přišli komunisti, tak ti jeho synové byli najednou na Národním výboru, najednou to byli komunisti jako řemen. Já brzy dostal ohromné smyšlené pokuty – padesát tisíc, dvacet tisíc, osm tisíc, ještě mám ty papíry doma.

Byl jsem mladý, takže jsem si to nebral tolik do hlavy, ale mnoho z těch, kdo měli v okolních obcích velká hospodářství, si vzali život. Takové peníze samozřejmě nikdo neměl. A tak k nám jednoho dne synové toho krejčího přišli a začali zapisovat, co vlastníme. Přišli zabírat. Pamatuji, že jsem tam měl starou konev od mléka, kde jsem uschovával vyjetý olej. I tu zapsali. Tomu jsem se musel až smát. Sebrali úplně všechno. Já jsem předtím ještě zkoušel některé ty dluhy splatit – odjel jsem pracovat na Šumavu, sváželi jsme dřevo. Ale když jsem se vrátil, tak jsem na místě našeho domu našel tři holé zdi.

Komunisti zakládali zemědělská družstva, a tak tam svedli veškerý dobytek a udělali si z toho úřad. Než to všechno přestěhovali k jednomu mlynářovi z vedlejší vesnice, který vlastnil ještě o dvacet hektarů víc než my. Tehdy jsem se na tu zříceninu domu díval a napadlo mě, že si ten výjev nakreslím. Ten mám také uschovaný. Napsal jsem si na něj: 'Vítáme tě v tvém rodném domě!' Ale nebral jsem to tragicky. Kdybych to tragicky bral, tak bych tu s vámi dnes neseděl. Říkal jsem si, že proti tomu nic nezmůžu: 'Nějak bylo, nějak bude, zase se nějak protluču.'

Můj tchán mi jednou říkal: 'Já v té době seděl v kanceláři, já nevím, že by se něco dělo!' Všechno to šlo mimo něj. A to ani nebyl ve straně. Říkal: 'Co mi to tady vypravuješ, pro mě to jsou pohádky!' Pro někoho pohádky, pro mě to byl život. Dům jsem během několika let celý zrekonstruoval, ale v třiapadesátém mi nakonec sebrali i ten. Řeknu vám, co jsem asi ještě nikdy nikomu neřekl: Tehdy jsme s pár kamarády měli i nápad, že bychom toho agronoma odstřelili. Jezdil na motocyklu do města na úřad a my, že si na něj počkáme. S puškou. Nakonec jsem si řekl: 'Ne, já mu život nedal, nesmím mu ho brát.' Dodnes jsem za to rád.

Je zajímavé, že ten můj pozemek dnes vlastní jeho vnučka, koupili to za pár haléřů. Mně tam zbyl kousek země, sto osm metrů meze, a tak tam občas zajedu. Teď zrovna ten můj rodný dům rekonstruují. Jednou jsem se tam zašel podívat. Ta paní říkala: 'Co tady děláte?' Já říkal: 'A co vy tady děláte?'"

2.