Na ostří samurajského meče: Kovář z Vysočiny vyrábí tradiční japonské zbraně. Zakázky má na dva roky dopředu

Cesta do Pálovic nedaleko Třebíče je tak, jak se na Vysočině sluší a patří, kopcovitá a klikatá. Když ale po pár krkolomných zatáčkách dorazíte do cíle, ocitnete se ve vísce jako vystřižené z českých filmů: uprostřed stojí kostel, opodál smíšené zboží a komín s párem živých čápů. "Za komínem doleva, projedete bránou a pak už to najdete," navádí mě ochotně místní osazenstvo, které zrovna kosí nedalekou louku.

Indicií k vystopování Pavla Bolfa jsou japonské znaky na oprýskaných zdech, které vedou k malému stavení. Zvonit se nemusí − o důkladné ohlášení návštěvy se postarají dvě lovecké fenky nadšeně poskakující mezi koly automobilu.

A tak se ocitáme v areálu bývalého JZD, kde tradiční zbraně samurajů vznikají. Možná by při počáteční snaze zorientovat se bylo jednodušší zavolat přímo jejich výrobci. Kdyby ovšem před časem záměrně neutopil telefon ve studni. "Došlo to do fáze, kdy jsem měl 50 příchozích hovorů denně a to mě při práci rušilo. Tak jsem se naštval a telefonu se zbavil," vysvětluje. Dnes svérázný mečíř komunikuje výhradně přes e­-mail či sociální sítě, k nimž se dostane, až když má hotovo.

Na ostří samurajského meče

Dalších 6
fotografií

K výrobě samurajského ostří Pavla Bolfa přivedla záliba v japonském bojovém umění aikido, kterému se v mládí intenzivně věnoval a později o něm také vedl semináře pro veřejnost. "Kvůli aikidu mě zajímala také anatomie a fyziologie lidského těla, proto jsem po gymnáziu vystudoval ještě zdravotnickou školu. A protože tenkrát byla koupě pravého japonského meče za hranicí mých ekonomických možností, rozhodl jsem se zaexperimentovat," vzpomíná.

Lekce u Bruce Leeho

První meč vyrobil v pouhých 16 letech a postup si osvojil jako samouk, když ještě pobýval v Brně. "Jediným zdrojem inspirace byly filmy s Brucem Leem, Sedm samurajů a jeden článek v časopisu ABC. Internet tenkrát ještě moc nefungoval." Informací sice bylo málo, zato byly kvalitní. Dnes je tomu právě naopak.

Přibližně v pětadvaceti se přestěhoval do Olomouce a do výroby dýk a mečů se pustil naplno. Dnes je tomu už 17 let, ačkoliv má za sebou krátkou přestávku, kdy jej roku 2008 postihl zánět nervů a zčásti ochrnul. Učil se znovu chodit a znovu také získával cit v rukou.

Tou dobou se přestěhoval do Pálovic. "Kamarád našel tenhle prostor, kde předtím sídlilo JZD a po jeho rozpadu jej obývali Romové. Bylo to tady úplně zničené, všude rostly vysoké kopřivy, ležely hromady suti a nepořádek. Začal jsem to tu pomalu dávat dohromady a bral to jako rehabilitaci," vypráví.

Dnes tu má prostorný byt, malou zahradu, kovárnu, brusírnu a dílnu, kde se meče kompletují s rukojetí a pouzdry. Do první z nich, kde celý proces výroby dýk a mečů začíná, se vzápětí vydáváme i my. Míjíme venkovní pec, v níž si Pavel Bolf taví železo − buď ze speciální rudy, což je prý technicky i finančně velmi náročné, anebo ze starých kvalitních šroubů a předmětů ze svářkové oceli, které tak recykluje.

Železo jako plastelína