Reklama na Prahu podle Plácida Dominga: Jak se připravuje Don Giovanni ve Stavovském divadle

Plácida Dominga ani nemusíte vidět, abyste věděli, že je nablízku. Věhlasný 76letý operní pěvec ani v Praze neudělá krok bez doprovodu, většinou aspoň pěti šesti lidí. Kamkoliv přijde, vyvolává rozruch, prosby o selfie, spontánní potlesk, a to dokonce na ulici.

Výjimku netvoří ani novináři, kteří se v houfech snažili dostat k Maestrovi při jeho dvou nedávných návštěvách české metropole. Obě uskutečnil proto, aby upozornil na chystaný říjnový projekt v pražském Stavovském divadle, kde dvěma večery připomene 230. výročí premiéry Mozartovy opery Don Giovanni.

Ze zmíněných umělcových návštěv byla zajímavější ta druhá, která se odehrála v polovině června během jednoho horkého odpoledne. Domingo do Prahy přiletěl soukromým tryskáčem z Drážďan, kde ještě ráno zkoušel s orchestrem Staatskapelle Dresden. Ve Stavovském divadle už na něj čekala manželka Marta, kterou jiné soukromé letadlo dopravilo tentýž den ráno z Vídně.

Ona sama se sice na inscenaci Dona Giovanniho oficiálně nepodílí, manželovi je však neustále nablízku a zajímá se o každý detail jeho uměleckých plánů. Plácido a Marta jsou prostě tým − možná trochu jako kdysi hudebník John Lennon a Yoko Ono nebo výtvarní i životní partneři Christo a Jeanne­-Claude.

Ze všeho nejdřív chtěli vidět kulisy. Plácido Domingo se rozhodl, že Dona Giovanniho chce v Praze zinscenovat v podobě co nejvěrnější tomu, jak asi vypadal při premiéře roku 1787.

Od té duby však kulisy i kostýmy učinily dost významný krok kupředu, který ani Domingo nepopírá. V tomto ohledu tak udělal kompromis − vybral si návrh scénografa Josefa Svobody pro slavnou verzi Dona Giovanniho v Národním divadle roku 1969, jež se odehrála v režii Václava Kašlíka. Kostýmy jsou novější, Theodor Pištěk je vytvořil před 11 lety k obnovené premiéře této inscenace. Jinak je projekt spíš poloscénický.

Reklama na Prahu podle Plácida Dominga

Teď se však kulisy teprve vyndavají ze dvou červených náklaďáků zaparkovaných u zadní části divadla. Domingo už je uvnitř a nemarní čas. Měří si orchestřiště, se správci Stavovského divadla probírá podrobnosti. Akustika? Je s ní spokojený. Kdy chce, aby představení začalo? V sedm večer. Bude si před začátkem přát promluvit k divákům? To nebude třeba. "Budou vědět, co je čeká," říká sebevědomě Domingo.

Pak nějaké praktické záležitosti: i operní hvězda se musí najíst. "Něco sladkého," poprosí. A pak si v Mozartově salonku konečně udělá čas na fotografa a novináře.

"Zrovna předminulý měsíc jsem Dona Giovanniho dirigoval v newyorské Metropolitní opeře. Celou dobu jsem myslel na to, že za chvíli je tu podzim a budu Dona Giovanniho dirigovat tady, kde to celé začalo," vypráví pěvec, který tedy v pražské inscenaci nezazpívá, pouze se chopí taktovky.

"Když si představíte, že právě v tomto divadle pracovali Mozart a jeho libretista Lorenzo da Ponte, je to opravdová čest," říká hrdě a rozhlíží se po křeslech a pohovkách salonku. Dnes vypadají obzvlášť dobře − však je pracovníci Stavovského divadla těsně před Domingovým příchodem upravili a přestěhovali na světlo.

Ale zpět k Domingovi. Říjnová inscenace Dona Giovanniho pro něj bude jistě velkou ctí, jestli také pro Prahu, už je spornější: nevzniká žádný nový tvar se silnou myšlenkou či režií, spíš opravdu pocta. Ale ta na českou metropoli může upozornit způsobem, jaký zdejší opera dlouho nezažila.

To, že Don Giovanni měl za skladatelovy účasti premiéru 29. října 1787 v tehdejším Nosticově, dnešním Stavovském divadle, se dočtete i v českých učebnicích. Ale tuší to třeba turisté, kteří do Prahy jezdívají? "Dona Giovanniho zná každý, ale jen odborníci vědí, kde měl premiéru. Na podzim to změníme. Každý bude znát Prahu jako město, které Mozartovi umožnilo vznik jeho mistrovského díla," říká Domingo a z jeho úst to není první ani poslední věta, kterou by bylo možné tesat na plakáty nebo z ní udělat novinový titulek. Operní profesionál ví, jak zaujmout.

Samozřejmě je v tom celém trochu háček. Domingova inscenace Dona Giovanniho bude ve Stavovském divadle uvedena jen dvakrát, 27. a 29. října. Oba dny mají parametry galavečera a už teď jsou vyprodané − běžní Pražané mohou na to, že by inscenaci pod taktovkou proslulého pěvce slyšeli, už teď zapomenout. V publiku budou nejspíš převládat sponzoři a partneři.

A samozřejmostí je společenské oblečení. "Chceme, aby všichni přišli oblečení tak, jak se lidé oblékali dřív," říká Plácido Domingo, ale hned vysvětluje, jak to myslí − lidé z politiky či byznysu si kvůli němu dobové kostýmy shánět nemusí. Zatím se zdá, že by mělo postačit běžné oblečení black tie.

Kdyby šlo jen o dva galavečery, o Domingově projektu asi kromě smetánky nikdo nezví. Ale právě proto pěvec pracuje na 50minutovém dokumentárním filmu, který na podzim dotočí a později ho chce promítat po celém světě. "Když přiletím do Prahy, vidím Muchu, vidím Kafku, ale nikde ani zmínka o Donu Giovannim," říká. "Proto jsme řekl české vládě, že musí natočit dokumentární film," dodává patrně v narážce na ministra kultury Daniela Hermana, s nímž už se osobně sešel.

Na filmu nyní organizátoři pracují s Českou televizí a zatím zachytili snad každou minutu Domingových dosavadních návštěv Prahy − nejvíc si však samozřejmě slibují od dvou podzimních uvedení.

Zájem o připravovaný film už prý projevil evropský televizní kulturní kanál Arte a stejně tak chtějí organizátoři jednat s významným dokumentárním producentem Brianem Larchem. Plán na distribuci snímku se ale teprve rodí. A stejně jako stále není řečeno, že ho někdo uvidí, není ani jasné to, jestli se celý projekt zaplatí.

Když si představíte, že právě v tomto divadle pracovali Mozart a jeho libretista Lorenzo da Ponte, je to opravdová čest.

Prozatím se cena dvou Domingových večerů ve Stavovském divadle − odmyslíme­-li si část produkce, kterou na své náklady obstará spolupořádající Národní divadlo − odhaduje na něco mezi 12−15 miliony korun.

Na pražském magistrátu pořadatelé získali půlmi­lionovou individuální dotaci, problém však nastal, když na ministerstvu kultury neuspěli s běžnou žádostí o grant, kterou posuzuje odborná komise. Té možná přišlo, že dva večery jsou málo. Možná by si za požadované peníze představovali novou inscenaci a nikoliv využití starých kulis − těžko říct, zdůvodnění odborníků nejsou veřejná. Důležitý je výsledek. A ten je takový, že když grantová komise projekt nepodpořila, zaštítil ho sám ministr kultury Daniel Herman a domingovské večery zařadil mezi takzvané prioritní akce svého úřadu. Ten tak na oba večery poskytne dohromady 6,5 milionu korun.

Finanční podpora ze strany ministerstva je v této výši neobvyklá, pro leckoho tedy i problematická. Ministr Herman alespoň vše provedl zcela transparentně. "Úctyhodná grémia mají svůj názor, ale jsou to poradní orgány a zodpovědnost je moje," pravil už v lednu.

Člověk si v tomto kontextu také vzpomene na to, jak kulturní veřejnost dříve naříkala, že ministerstvo každou akci podpoří jen minimální částkou − a že nic světově významného s takto omezenou podporou místních úřadů v metropoli ani nemůže vzniknout.

Don Giovanni má zafungovat jako "reklama na Prahu", může ale fungovat částečně také jako reklama na Operalii, což je umělcova dnes už tradiční soutěž pro mladé pěvce. Pro pražské uvedení Dona Giovanniho Domingo osobně vybral osm pěvců − z toho pět laureátů vlastní soutěže. A nijak se netají tím, že nejraději by si z Operalie vybral všech osm, kdyby třeba hvězdy jako bulharská sopranistka Sonja Jončeva už ve stejné době neslíbily angažmá jinde.

Jistou kuriozitou je, že například ruský tenorista Dmitrij Korčak prý v inscenaci zazpívá jen proto, že Domingo ho před pár měsíci potkal na chodbě Vídeňské státní opery a pěvce donutil, aby otevřel diář a prakticky na místě si v něm udělal čas. Kdo teď Dominga pozoruje v Praze, snadno si tu scénu představí: operní superstar se o pražský projekt zajímá opravdu intenzivně a skutečně jí záleží na tom, aby v něm měla ty nejlepší. Kdo by se nenechal přemluvit Plácidem Domingem?

A protože jsme v Praze, Domingo ví, že by v Donu Giovannim měli zpívat alespoň nějací Češi. Už při své první návštěvě v lednu si tak, samozřejmě v doprovodu paní Marty, poslechl 13 českých pěvců, které mu doporučilo Národní divadlo. Nakonec si pro roli Donny Elviry vybral českou sopranistku Kateřinu Kněžíkovou, která už účinkovala v mnoha mozartovských inscenacích, a postavu Masetta svěřil barytonistovi Jiřímu Brücklerovi. Komtura pak zazpívá brněnský rodák Jan Šťáva.

"Jsou mimořádně dobří, mimořádně kvalitní," odpovídá Maestro na dotaz, jak je s českými pěvci spokojený. A rychle zase odvede řeč ke své Operalii.

Domingovi na pražském projektu ale zjevně záleží. S nápadem přišel sám a podle pořadatelky akce Gabriely Boháčové se při své první návštěvě Stavovského divadla takřka rozplakal. K Mozartově opeře má rovněž osobní vztah, a to už od 60. let minulého století, kdy se svojí ženou, mexickou operní hvězdou Martou, žili v Tel Avivu a mnohokrát Dona Giovanniho společně zpívali v Izraelské národní opeře. "Ta opera je v nás přes půl století," říká Domingo.

Přesto si za tu dobu na některé věci nezvykl. Třeba nijak zvlášť nepřirostl k titulní postavě. "Na postavě Dona Giovanniho není co obdivovat," krčí Domingo rameny. "Ženy ho zbožňují, přestože se k nim chová hrozně. Také je velmi krutý k Leporellovi. Myslím, že Mozart a Da Ponte to napsali správně: je dobře, že Dona Giovanniho na konci potrestali," míní.

Kdyby si prý měl Domingo vybrat, nejraději má z Mozartových děl Idomenea, tedy starší operu o krétském králi, který musí bohům obětovat svého syna. Pěvcův obdiv k tomuto kusu se zrodil v roce 1994, kdy v newyorské Metropolitní opeře zpíval hlavní postavu.

"Idomeneo je zkrátka fenomenální. Sním o tom, že jednou budu dirigovat také tuto operu," říká umělec, který dnes diriguje stále častěji, přestože ani ve svých pokročilých letech nepřestává zpívat. Češi jsou toho svědky: začátkem roku Dominga v inscenaci Verdiho Nabucca právě z newyorské Met živě přenášelo několik desítek českých biografů.

Jakkoliv byli kritici z jeho výkonu rozpačití, je nutné si uvědomit, že Domingo stále zvládne plné nasazení v jednom z nejnáročnějších operních domů světa. A to ve věku, kdy je většina lidí dávno v důchodu a žádné další sny si plnit nepotřebuje.

Ne tak Domingo. Na kontě má přes 3800 pěveckých vystoupení, přes 150 rolí. Jako dirigent odřídil přes 500 oper, sám pak jako manažer vedl operní domy v americkém Washingtonu i Los Angeles. Věnoval se charitativní práci. Jen audio- a videozáznamy jeho děl by mohly nepřetržitě hrát celé týdny. Přesto ani teď nepociťuje potřebu zvolnit: během léta účinkuje v šesti operních inscenacích a kromě toho dohlíží na zmíněnou pěveckou soutěž, jež se koncem července koná v kazašské Astaně.

"Nevím, jestli mám nějaký hlubší důvod, proč to dělám. Prostě mě to baví," krčí rameny. "Když žijete naplno tak dlouho jako já, už ani nemůžete jinak. Jakmile zvolníte, hned se vám přitíží," dodává sice pobaveně, ale možná ne zcela v žertu. To není žádná nadsázka: Plácido Domingo prostě operu potřebuje k životu.