Tři příběhy: Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale nešlo...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1/1.

"Rok a půl jsem cítila bolest v noze. Podceňovala jsem ji a vždy jsem to rozchodila. Pak už to ale jednoho dne rozchodit nešlo, a tak jsem šla k doktorovi. Udělali mi rentgen a zjistili, že mám třícentimetrovou cystu ve stehenní kosti. Doktor řekl: ‚Jsou tři možnosti. Buď to je nádor kosti...‘ – říkám: ‚Aha, dobrý!‘ – ‚... nebo to je metastáza z jiné rakoviny...‘ – říkám: ‚Ještě lepší!‘ – ,... anebo to je prostě jen nějaká cysta.‘ – Říkám: ‚Díky, že jste si tu nejlepší verzi schoval až na konec!‘

Pak to jelo: MRI, CT, Bulovka, operace. Už před ní mi preventivně dali berle. Protože kdyby to byl nádor a kost se zlomila, tak by to byl konec. Chodila jsem s berlemi po městě a viděla, jak se na mě lidé dívají: Mladá, štíhlá holka, co jí je? Bylo mi to hrozně nepříjemné, na začátku jsem kvůli tomu i tři dny nevyšla z domu. Jednoho dne jsem viděla kluka, co měl na ruce ortézu, a řekla jsem si: Tohle přesně potřebuju! Abych vypadala, že jsem po úraze! Pak se na mě lidé podívají a řeknou si: Aha, ta někde spadla, sportovkyně!

Pán v obchodě ze mě byl úplně hotový, nedokázal pochopit, co a proč po něm chci. Nabízel mi různé možnosti a já jsem mu říkala: ‚To mám jen tak, naoko!‘ On: ‚Prosím?! Vám nic není?‘ ‚Je, ale…‘ – člověk jde dát devět set korun za ortézu, kterou nepotřebuje. Dnes už jsem ji odhodila, ale tehdy zafungovala. Opět jsem se díky ní stala neviditelnou, lidé mě přestali zkoumat a litovat. Myslím, že mi ta jejich lítost vadila hlavně proto, že já sama jsem tehdy ještě nevěděla, co mi je, a litovala sama sebe. Taky jsem se vinila. Říkala jsem si, že si tu rakovinu možná i zasloužím. Že jsem hodně dní promrhala, prolenošila. Že jsem se dostatečně netěšila ze života. Že jsem pořád jen čekala, že bude líp."