Na Vzteklouna nezapomenu

Naše první auto byl v roce 1982 šedomodrý Trabant, na jiný vůz nebyly peníze. Měl pracovní jméno Vztekloun − jezdil jen tehdy, když se mu chtělo, a nikdy netopil. Museli jsme škrábat skla i za jízdy. Jednou v zimě, to jsme ještě bydleli v Peci pod Sněžkou, začal opět stávkovat, a my jsme se ho snažili roztlačit. Manžel držel volant a utíkal, já tlačila zezadu. Dopadlo to jak v nějaké grotesce: manžel mi s autem utekl a já se rozplácla do sněhu. Přesto jsme Vzteklouna milovali. Když jsme ho prodávali, naše pětiletá dcera Petra brečela jako želva.

V roce 1986 jsme si pořídili krásnou Zastavu. Právě jsem si udělala řidičák a manžel mě poprvé nechal jet samotnou z Pece do Prostějova. Byla to těžká zkouška, která mě utvrdila v tom, že řídit umím, ale parkování mezi mé oblíbené činnosti patřit nikdy nebude. Pak přišel, to byl rok 1993, Fiat Tipo, po roce jsem ho vyměnila za Volkswagen Golf a nové tisíciletí jsem zahájila s Nissanem Primerou. Když jsem se s ním poprvé vydala na služební cestu do Polska, znala jsem "skvělou" zkratku. Ta však nevedla do cílového Krakova, ale do Wroclawi. Poznala jsem pak nechtíc velký kus polského venkova.