Povídka Petra Vydry: Úděl gauče

Už nějakou dobu zjišťuju, že v celé domácnosti má pro mě zvláštní přitažlivost, ba přímo magnetismus gauč. Ano, je to spíš magnetismus, protože přitažlivost pro nás mají lidé − v tom pojmu či spíš za ním je přítomen někdo, kdo nás přitahuje, kdo to způsobuje.

Slovo magnetismus nám správně evokuje nějaký neživý předmět, kterému spíš sami propadáme. Je to tak i u mě ve vztahu ke gauči. Já dneska na gauč už nedopadám jako dřív, já mu spíš opravdu propadám. A ve své generaci nejsem sám. Pro mou generaci, a myslím teď její mužskou část, je gauč skutečná zhouba, která se šíří přímo epidemicky. Můj kamarád, který má svobodné povolání a vykonává je doma, si dává budík na čtvrtou odpoledne, aby jej manželka, která má povolání nesvobodné, nenachytala na gauči, uprostřed té strašné a vše činorodé zmarňující závislosti. Nijak mě neuklidnilo, když mi to při jednom našem telefonátu řekl.