Přetlačovaná mezi novináři. Jak jsem v Cannes strávil 20 minut s Charlotte Gainsbourgovou

Od našeho zpravodaje v Cannes – "Jak se má situace kolem mého břicha," ptá se o chvíli později tělnatý izraelský žurnalista a uvádí tím dvě přítomné dámy do rozpaků. To už se u jednoho malého stolku tísní šest lidí při čekání na francouzskou hvězdu a dva další brzy ještě přibudou. Když oběma dámám dojde, že podivná věta se opravdu týká toho, kudy a jak moc kolegovi naproti vylézá pupek z košile, rozbíhá se blesková poradna na dané téma.

"Příliš mnoho makaronů," krčí rameny Izraelec a zalyká se přitom smíchem. Němka odnaproti se však nenechá zaskočit a spolu s polskou kolegyní dumají, jak podobný problém řešily během těhotenství…

Vidina klidného, hloubavého rozhovoru se sympatickou, avšak dosti introvertní umělkyní začíná dostávat trhliny. V Cannes má člověk místy ideální příležitost zapochybovat o své profesi. Když je po deset dní vystaven přehlídce bizarních dotazů či přebujelých eg, začíná částečně rozumět tomu, proč je novinařina v očích mnohých dnes zatracované povolání.

Situace ještě však není tak vážná jako v komedii Notting Hill. Vzpomínáte? Hlavní hrdina vydávající se za redaktora časopisu Kůň a pes položil Julii Robertsové, jež byla připravena s novináři mluvit o své nové roli kosmonautky, bezelstnou otázku: "No, film byl skvělý… Ale proč v něm nebylo více koní?"

Na střeše hotelu v Cannes se naštěstí koně ještě neřeší. Ve skutečnosti se dnešní novináři − alespoň tedy na festivalech, jako je tento − dělí na tři druhy: na líné odkladače diktafonů, na lidi, co se ptají se zájmem a do hloubky, a na cynické překřikovače, co si prostě onen kulatý stůl chtějí ukrást pro sebe.

"Tak kdo se jí první zeptá na otce?" přetahují se právě Izraelec s Němkou o roli nejdravějšího a nejdotěrnějšího účastníka debaty, poté co se konečně vyřešila "situace kolem břicha".

Dorazil poslední novinář, který odmítl čekat ve frontě na další kolo rozhovorů, a pět minut po něm vchází i Charlotte Gainsbourgová. Působí jako ve svých filmech, takřka nenalíčená, a navzdory žurnalistickému mumraji projevující upřímný zájem o to, co se bude dít.

"Překvapila jste mě na červeném koberci tou výraznou oční linkou, ve filmu většinou vystupujete bez make­-upu," začíná bujaře Izraelec a drží tón i tempo předchozích vtípků.

"Hraju většinou velmi přirozené postavy, nikoho sofistikovaného, kdo by měl používat make-up. Takže si ho schovávám jen na červené koberce," nenechá se Gainsbourgová zaskočit. Mluví klidně a rozvážně.

Touha novinářů ptát se na osobní věci je ovšem v případě Gainsbourgové pochopitelná. Dcera britské herečky a zpěvačky Jane Birkinové a francouzského šansoniéra Serge Gainsbourga budí zvědavost veřejnosti už od 12 let, kdy s otcem nazpívala duet s ošemetným názvem Lemon Incest. O tři roky později vydali společné album Charlotte for Ever. Poté trvalo dalších 20 let, než se Gainsbourgová odhodlala k hudební kariéře vrátit.

Dětství strávila na filmovém place, jinak rodiče vídala převážně nad ránem, když se vraceli z večírků, zatímco se chystala do školy. A i dnes, kdy je uznávanou herečkou, která ostatně tady na festivalu v Cannes získala v roce 2009 cenu za hlavní roli v drsném dramatu Larse von Triera Antikrist, na sebe stále hledí pochybovačně. "Samozřejmě nejsem génius jako otec," neváhá poznamenat i ve chvíli, kdy hovoří o něčem, na co by mohla a měla být pyšná.

Přichází první otázka na minulost, na dospívání. "Mám velmi selektivní paměť. Snažím se ukládat jen ty dobré věci," rozmýšlí Gainsbourgová. "I když šlo o něco zlého, nacházím zpětně v takové události krásu. Minulost mě stále pronásleduje. Je v tom kousek nostalgie, ale zároveň vím, že si ji překresluji dle svého."

Osobně možná hledá krásné věci, přitom jako herečka v rolích často trpí, její postavy sužují buď fyzické, či citové útrapy, mnohdy obojí, jako tomu ostatně bylo v Antikristovi, kterým dánský provokatér von Trier pohoršil, šokoval či urazil přinejmenším stejné množství diváků, jaké nadchnul.

"Trpíte ráda?" ptám se.

"Myslím, že ano," přemítá herečka. "Vidím jasnou cestu, kam takové utrpení směřuje.

"Utrpení mi něco dává, neděje se pro nic za nic. Je mi příjemné nechat se obstoupit pohnutkami a manipulacemi druhých, činí mě to silnější." 

Poznamenávám, že není divu, že se s podobným přístupem stala múzou zrovna velkého manipulátora von Triera. Ten ji obsadil i do hlavní role svého diptychu Nymfomanka.

"Cena z Cannes za roli v Antikristovi mi poprvé dodala sebedůvěru," říká. "Většinou si myslím, že jsem mohla hrát lépe. Lidé často tvrdí, že jsem někde byla dobrá, a já s nimi nesouhlasím. Tentokrát ne, že bych s nimi souhlasila, ale byla jsem hrdá, velmi hrdá."

Do Cannes letos Gainsbourgová přijela se zahajovacím filmem tohoto jubilejního 70. ročníku, vztahovým dramatem Ismaelovi duchové, v němž hraje astroložku. Ženu s "hlavou ve hvězdách", která žije s potřeštěným, stárnoucím, notně pijícím režisérem, dokud do jejich vztahu "jako duch" nevpadne jeho dřívější partnerka, domněle už dvacet let mrtvá.

"Rozumím její nesmělosti a otevřenosti. Částečně i její samotě. Už ne té velkorysosti a dobrotě," přibližuje herečka, jak se liší od své nejnovější postavy.

"Nemyslím, že by bojovala dostatečně," komentuje dále soupeření hrdinky s filmovou sokyní v podání Marion Cotillardové. "Probíhá mezi námi bitva, ale je to bitva s duchem. A duchy nelze porazit."

Jako by tím dovětkem měla Gainsbourgová potřebu hájit i takové chování, které je jí cizí. S Cotillardovou se jí však prý hrálo báječně.

"Možná je to i otázka věku, ráda pobývám mezi ženami. Je to zábava, na place mezi námi panovalo porozumění. Ale na druhou stranu mi chybí filmy, které ženy sjednocují," hodnotí fakt, že ženské postavy bývají až příliš často napsány jako protivnice, které zápasí o muže.

"Takže říkáte, že být na place se ženou a s mužem je jiný stav mysli?" vkládá se do hovoru další kolega.

"Něco jistě funguje jinak, když hrajete s mužem. Ale i s ženou se hlásí o slovo věci jako vzájemná přitažlivost, takže to není tak odlišné," diplomaticky reaguje Gainsbourgová.

"Herec Mathieu Amalric mi připomínal vašeho otce," přidává novinář na intenzitě.

"Ou. Ne, to ne," nenechá se herečka natlačit někam, kde by být nechtěla. Ale hned je zase otevřená a bezprostřední, jako by sama zkoumala, jak se k některým otázkám postaví.

"Tak daleko ještě nejsem," odvětí na dotaz, zda se sama dokáže pochválit, říci si, že se jí něco povedlo. "Ale dnes už mi to nevadí. Dříve jsem z toho, jak sama sebe nemám ráda, byla zoufalá. Očekávání jsem měla nastavená tak vysoko. Teď jsem víc v klidu. Stále mám tendenci si myslet, že jsem ošklivá, ale už mi na tom tolik nezáleží."

Ty neustálé pochyby postupně Gainsbourgová překonala jako žena, jako herečka i jako hudebnice. "Například jsem si mnoho let myslela, že nejsem schopná psát písňové texty − kvůli otci mi to přišlo nemožné. Nyní si říkám: i kdybych byla průměrná, no a co?"

Každopádně na říjen chystá své čtvrté samostatné album, na němž spolupracovala s francouzským hudebníkem Sebastianem. "Bude hodně elektronické," poznamená ještě. Texty psala jak ve francouzštině, tak v angličtině.

"Muziku jsem posledních čtyři pět let zanedbávala, protože projekty nepočkají. Ve filmu je zahrnuto mnoho lidí, prostě musíte být k dispozici. Nyní je na čase dát zase hudbě šanci," říká umělkyně, která se prý cítí pohodlněji u filmu, neboť jí tolik nepřipomíná vlastní rodinu. "Ale to neznamená, že filmu se toužím věnovat více než hudbě. Je fajn žít v rovnováze mezi obojím."

Přiblížil se čas na poslední otázky. Nakonec jako by svým tichým šarmem herečka zkrotila i ty, kdo lačnili po intimních zpovědích a chtěli se rýpat v její minulosti, nakolik to jen půjde. Gainsbourgová, jejíž domovinou je Paříž, si nyní užívá nového života v New Yorku.

"Stále spatřuji cosi báječného v tom, že jsem se ve svém věku sbalila a odstěhovala se. Ještě jsem se nezabydlela, vše je tam pro mě nové."

A s novým životem možná přicházejí i nové umělecké ambice.

"Dnes už ano," odpovídá na dotaz, zda ji neláká režírování. "Já potřebuji spoustu času, abych si věci rozmyslela. Ale režírování není jen touha. V této záležitosti už se něco děje," končí trochu tajuplně.

Odcházím s překvapivě spokojeným pocitem a jdu se připravovat na další interview se švédským režisérem Rubenem Östlundem. V tu chvíli ještě netuším, že půjde o budoucího vítěze Zlaté palmy. A také netuším, že těch dvacet minut s Charlotte Gainsbourgovou bude navzdory podivnému startu patřit k nejpříjemnějším zážitkům z letošních Cannes.

Ty pravé rozhovorové trapasy v podobě dvouminutových otázek bez otazníků, zato pokládaných s patřičným "fundovaným" výrazem a patosem, teprve přijdou. Ještě si užijeme nadnárodní novinářské suverenity a agresivity. Ještě že je v Cannes na uklidnění to krásné moře a především všeobjímající temnota kinosálů. A skvělé filmy.