"Splnil jsem si sen," říká Jaroslav Kalfař, mladý imigrant z Česka, jehož kniha zaujala newyorské kritiky

Absolvent New York University Jaroslav Kalfař bydlí v Brooklynu. Původně jsem se s ním chtěl v polovině května setkat tam, ale minuli jsme se doslova o pár hodin. Odlétal na cestu do Evropy, podpořit zahraniční vydání svého románu Kosmonaut z Čech. Tím "zahraničním" je paradoxně i české, které v překladu Veroniky Volhejnové vydalo nakladatelství Plus.

Takže jsme se nakonec setkali v pražském Karlíně, "hipsterské" čtvrti, která z těch pražských připomíná Kalfařův Brooklyn asi nejvíc. A povídali jsme si mimo jiné o tom, jak se ze studenta na floridské střední škole, který neuměl skoro ani slovo anglicky, stal úspěšný začínající autor píšící právě v tomto jazyce. A úspěšný dokonce tak, že se díky vysoké záloze od nakladatele může věnovat pouze psaní. Což je luxus, který zrovna moc spisovatelů v Americe nemá, a v Česku už vůbec ne.

S jakými pocity jste minulý týden přistál v Praze na Ruzyni?

Splnil se mi sen. Nejenže jsem napsal knížku a že má úspěch, ale že teď můžu do Česka jezdit, kdykoli budu chtít.

Proč to dřív nešlo?

Nejdřív nebyly peníze. To docela dlouho. A pak ta touha vrátit se, ale až bude jasné, že jsem v Americe něco dokázal.

Ještě jste mi neodpověděl, jaký byl po přistání ten hlavní pocit. Štěstí?

Určitě. Splnilo se to, o čem jsem 13 let snil. A o čem jsem si hodně let myslel, že to nevyjde. A druhým pocitem samozřejmě byly i obavy. Jak Češi přijmou knížku o Česku, kterou jsem si dovolil napsat v Americe.

Román jste napsal anglicky a v Česku vychází v překladu, který jste však nedělal vy. Už jste ho četl?

Samozřejmě. Podle smlouvy jsem ho schvaloval.

A byl jste po vzoru Milana Kundery na překladatelku nepříjemný?

Ne, to vůbec. Mně se ten překlad moc líbí. Když jsem minulý týden v Doxu četl z knihy poprvé nahlas, připadalo mi to stejné, jako kdybych to četl v angličtině.

Ale je to asi zvláštní pocit?

Spíš když o tom přemýšlíte. Odjel jsem do ciziny, naučil se cizí jazyk a ten teď používám jako hlavní. Samozřejmě jsem původně přemýšlel i o tom, že knížku přeložím sám. Asi bych to zvládnul. Ale chtěl jsem, aby to bylo profesionální a bez chyb. A já už přece jen 13 let česky nepíšu.

Jak to bylo naopak? Když jste v patnácti přiletěl do Ameriky, byl jste v trochu jiné situaci.

Vůbec jsem anglicky nemluvil. Já ani nebyl připravený na to, že v Americe zůstanu. Jel jsem na prázdniny a navštívit mámu, která se na Floridu odstěhovala o dva roky dřív. Žil jsem předtím hlavně u babičky a dědy v Lounech. Táta bydlel v Praze.

Co rozhodlo, že jste zůstal?