Nemožný rozhovor s Věrou Čáslavskou aneb Schůzka s Odcházením

Novinařina je o setkávání s výjimečnejma lidma," vysvětlovala onehdy jedna moderátorská kuchařinka obyčejným lidem u televizních obrazovek. Neřekl bych, že VIP zprávy jsou o novinařině, nicméně i mně se v této branži poštěstilo. Natočil jsem slušnou řádku výživných rozhovorů a s odstupem času se mi skoro nechce věřit, že jsem měl u mikrofonu rockery Davida Bowieho, Stinga nebo Bruce Springsteena; že jsem jako editor české redakce BBC v Londýně každé pondělí zívával na tiskovkách tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira a v Praze směl klást otázky prezidentovi Václavu Havlovi. Za největší privilegium (pro "VIP pipiny": vychytávku) svých novinářských let ale považuji setkání s gymnastickou legendou Věrou Čáslavskou.

Power on

"Domo arigato gozaimas. Domo arigato gozaimas. Domo arigato gozaimas," opakoval jsem si neslyšně japonskou děkovací frázi ve voze pražského metra, které mě první říjnové pondělí roku 2011 vezlo na schůzku s nejslavnější českou cvičenkou. Věru Čáslavskou jsem kdysi jako kluk obdivoval na černobílé televizní obrazovce a skoro po půl století mě znovu dostala i na první poslech: když jsem paní Věru v telefonu požádal o půlhodinové interview pro Český rozhlas, neodmítla mě, přestože měla už v úterý odletět do Tokia jako čestný host nadcházejícího mistrovství světa v gymnastice.

Hlavním tématem rozhovoru měl být právě její oboustranně vřelý vztah s Japonskem, které v roce 1964 na olympijských hrách v Tokiu okouzlila ladností pohybových křivek i osobním šarmem. Japonská děkovačka by se mohla hodit jako zvučná tečka za naší rozpravou.

Nemožný rozhovor s Věrou Čáslavskou aneb Schůzka s Odcházením

Dalších 5
fotografií

"Do… Do… Do…," klel jsem nahlas a po česku, když jsem deset minut před čtvrtou vystoupil z metra a po pár krocích dorazil na smluvené místo. Paní Věra se měla to odpoledne ještě setkat na Letné s režisérkou Olgou Sommerovou, a tak navrhla, abychom si dali sraz ve čtyři poblíž stanice Hradčanská, odkud to pak bude mít na Spartu jen jednu zastávku tramvají.

Mě zase napadlo, že by se pro natáčení hodila nedaleká restaurace U Písecké brány: měla salonek, do kterého bychom se mohli uchýlit, kdyby bylo v lokále příliš hlučno. Jen jsem netušil, že se ta hospoda právě z gruntu renovuje. Teď jsem před ní stál s oroseným čelem a v rachotu sbíječek řádících v "našem" salonku jsem horečně přemýšlel, kam Věru Čáslavskou nahonem přesměruji.