Tři příběhy: Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. Před čtrnácti dny mi umřel tatínek, tři měsíce předtím maminka. Bylo jim přes devadesát let, už tu nemohli dlouho být, ale přesto je to smutné a zaskočilo mě to. Rodiče o smrti nikdy nechtěli mluvit. Ani slovo. Jednou jedinkrát maminka, když už jí bylo hodně špatně a sotva mluvila, řekla, že by chtěla… a teď si nemohla vzpomenout, hledala slova… že by chtěla eutanazii. Asi o tom hodně sama přemýšlela, ale mluvit o tom nedokázala. Oni byli z generace, pro kterou jako by smrt neexistovala. Nemluvilo se o tom, jestli se koupí hrob, nemluvilo se o nemocných lidech, nemluvilo se o invalidech – ti na ulicích v době socialismu nebyli. Všichni byli šťastní a zdraví. Moji rodiče se vzali v padesátém roce, v téhle nejtvrdší době začali budovat rodinu a od té doby se neustále tvářili, že je všechno v pořádku. A to jim vydrželo až do poslední chvíle.

Posledních pět let jsem se o ně intenzivně starala. Chodila jsem za nimi skoro každý den, obden jim vozila jídla k obědu, pracovala jsem do noci, zanedbávala rodinu a vše ostatní. Ale oni tu moji starost brali za samozřejmou. Sami už se nepostarali o nic. A jelikož jsme o tom nemluvili, tak na tu svou nemohoucnost nebyli připraveni. Bydleli v bytě, kde byla vana, kde byly prahy, kde se nedalo pořádně projít, natož projet s vozíkem. Všechno jsem musela řešit já a bylo to vyčerpávající.

Maminka seděla, nemohla už vůbec chodit a říkala: To mě vůbec nenapadlo, že to dopadne takhle. A to jí bylo už skoro devadesát. Jednou, když jsem si v té době půl roku předem zaplatila dovolenou, jsem zjistila, že maminka přestává chodit, a řešila jsem, jestli tedy dovolenou zruším, jestli maminku nechám doma tátovi na krku nebo jestli ji umístím do odlehčovací služby. Rozhodla jsem se a rozhodla se špatně. Dala jsem ji do odlehčovací služby a ona se mnou úplně přestala komunikovat. Když jsem se za čtrnáct dní vrátila, tak mi vyčetla 'Tys mě sem dala!' a už se mnou nemluvila.