Fotograf a kameraman David Cysař zaznamenával cizí osudy, teď odkrývá ve vile od Loose minulost své rodiny

Bílý hranatý dům si od ulice Na Cihlářce dává velkorysý odstup. Snad aby pořádně vynikl. Lhala bych, kdybych tvrdila, že na něm na první pohled poznávám rukopis proslulého architekta Adolfa Loose. Znalci by si ale nejspíš všimli oken rozesetých po fasádě v podivných rozestupech, což je důsledek členění stavby pomocí různých výškových úrovní neboli raumplanu − prvku typického pro Loosovy objekty.

Zatlačím na zvonek u žluté branky a po chvíli mi přijde otevřít světlovlasý muž s plnovousem. Přes čtyřicet bych mu rozhodně nehádala, působí na mě spíš jako doktorand shánějící materiál na obsáhlou disertaci. Ten dojem není až tak daleko od pravdy. Už tři roky se David Cysař intenzivně zajímá o historii vlastní rodiny a domu, který si nechal v Praze na Smíchově postavit jeho pradědeček Josef Winternitz. Když mě v něm provází, vypráví o stavbě s očividným zaujetím a obdivem.

"Rodina měla pokoje v prvním patře, byla tu mimo jiné místnost, kde se podávala snídaně. Zřejmě to bylo do kuchyně o patro níž moc daleko," poznamená s úsměvem a zkušeností kluka, který vyrostl v obyčejném činžáku a do puberty neměl o rodinném majetku takového kalibru ani potuchy. Jako mladík se zajímal spíš o fotografii, kterou nakonec vystudoval na FAMU, a později o osudy jiných rodin, když se jako kameraman podílel na natáčení dokumentů včetně časosběrných ság Heleny Třeštíkové.

Donedávna se o vilu staral jeho otec, v posledních měsících však štafetu převzal David Cysař. A rozhodl se, že dílo světoznámého modernistického architekta otevře veřejnosti. Stane se tak 25. dubna.

Když jsem na vás zvonila, všimla jsem si cedulky na brance, kde se píše, že sháníte dobový nábytek, nejlépe přímo z vily. Vám z původního vybavení vůbec nic nezbylo?

Skoro ne, nedávno jsme v pozůstalosti objevili stůl a na půdě na chatě jednu židli. Poznala ji pamětnice, která sem chodila jako malá. Napadlo nás, že možná lidé z okolí mají doma křeslo nebo lampu, kterou zachránili v 50. letech z popelnice, když vila připadla státu a vyklízela se. Proto jsme vyvěsili výzvu, že bychom takové kusy odkoupili. Když se nic neobjeví, zkusíme alespoň sehnat nábytek z té doby.

Dům nechal postavil váš pradědeček Josef Winternitz v roce 1932. Víte o něm něco bližšího?

Moc ne. Nedávno jsem sice našel pár jeho osobních věcí, jako jsou brýle nebo kapesní hodinky s originálním řetízkem − očka jsou písmena a dohromady dávají příjmení Winternitz, jen "z" na konci schází. Asi mu ten řetízek někdo utrhl. Nemám ale dopisy nebo fotky, abych ho mohl lépe poznat. Zbyly přesně tři jeho snímky a na všech je zdálky. Naštěstí se nedávno podařilo díky pomoci kamarádů dohledat v Národním archivu pradědův portrét. Je z dubna 1938, kdy žádal o pas, nejspíš se chystal s rodinou vycestovat. Jeho žena Jenny ale nechtěla odjet. Kvůli ní tady zůstal a skončilo to tak, že on a jejich syn Petr zahynuli koncem války v Osvětimi, jeho manželka s dcerou Suzanou, mojí babičkou, válku přežily, ale prababička si to celý život vyčítala.

Vaše babička Suzana o osudech rodiny nebo o vile nikdy nemluvila?

Ne, v rodině se o tom až do devadesátých mlčelo. Ani táta, její syn, o existenci Loosova domu a jednoho činžáku, který pradědovi také patřil, až do roku 1991 nic nevěděl. Myslím si, že to souvisí s traumatem z holokaustu. Židovské rodiny o minulosti nebo o pozbytém majetku nemluvily, aby k sobě nebo ke svým potomkům nepřitahovaly pozornost. Už jednou zažily, že patřit mezi bohatou vrstvu může mít fatální následky, a nechtěly, aby se historie opakovala. Vývoj u nás po roce 48 jim ani jinou možnost nedával.

Babička se do vily stihla ještě podívat?