Milostná Závěrka Miloše Urbana

1. Příběh amatéra, jehož dostihne internetové renomé, a fotky od samotného autora novely spolu výborně fungují. Ty snímky jsem však kromě knížky jinde nenašla. Nevyvěšujete je jako váš hrdina na Instagramu?

Pár obrázků mám pod svým jménem na Flickru, ale opravdu jen málo, teprve s tím začínám, ale myslím to s fotografováním vážně. Ne tedy tak vážně jako s psaním, ale přiměřeně vážně určitě. Psaní je způsob mého života, obživa i výraz vnitřního světa. Fotografování je koníček, ale i takový záchranný padák, abych v těch vnitřních světech nezapadl moc hluboko.

2. Začal jste fotit kvůli tomu příběhu, anebo příběh vznikl inspirován vašimi pokusy s fotoaparátem?

K focení mě přivedla právě Závěrka, příprava ilustrací, které jsem tam chtěl mít vlastní, přestože neumím (tedy neuměl jsem) fotit. S profesionálním týmem a vynikajícím technickým vybavením to však jde, tady se ilustrace velmi potkávají s dějem. Ale když byla knížka napsaná a modelka nafocená, přišlo mi líto, že už bych to nikdy neměl zažít. Brácha mi přenechal fotoaparát, starší elektronickou zrcadlovku s malým snímačem, a pět zoomovacích objektivů, stativ atd. Zařídil jsem si v podkroví kapesní aťas, přikoupil dvě základní vysokosvětelná skla s pevným ohniskem, ateliérová světla, dálkovou spoušť a odpalovač blesku, nějaký ten polarizační filtr a pár dalších drobností, přečetl několik knih a začal pilně cvičit. Dobrý fotograf ze mě nikdy nebude, ale obstojný snad ano − za nějakých deset let. Ohromně mě to baví a taky se díky tomu dostávám blíž k lidem. Když si s "obětí" povídáte, spoustu věcí se od ní dozvíte a taky toho sám na sebe hodně vykecáte. Trochu jako psychoterapie nebo sedánek u holiče.