Tři příběhy: Mám pocit, že bych měla svým kamarádům říkat víc, než říkám. Víc mluvit o tom, jak se cítím...

Fotografický blog Humans of Prague publikuje portréty lidí z pražských ulic. Snímky a doplňující texty jsou svědectvím letmých setkání mezi fotografem a neznámým člověkem. Cílem blogu je seznamovat čtenáře s rozmanitostí lidí, jejich myšlenek a příběhů v současné Praze.

1. "Mám pocit, že bych měla svým kamarádům říkat víc, než říkám. Víc mluvit o tom, jak se cítím. Nikdy jsem to moc nedělala. Lidi by o mně určitě neřekli, že jsem introvert, ale já si tak připadám. Všichni okolo mě se mi svěřují, ale já se nesvěřuji nikomu. Ani mámě. Teď jsem na víceletém gymplu, kde to je celkem fajn, ale na základce mě nikdo neměl moc rád. Protože já jsem nikdy neměla ráda věci, co měla ráda většina. Jinak jsem se oblékala, četla jiné knížky, poslouchala jinou hudbu. A měla jsem zkušenost, že kdykoliv jsem se ve třídě někomu s něčím svěřila, někomu důvěřovala, tak mě zradili – za pár dní o té věci věděli všichni a smáli se mi."

"I proto, že kdybych tehdy mohla, tak jsem se pořád jen učila, strašně mě to bavilo. Ale to znamenalo, že se na mě všichni koukali, že jsem ‚ta chytrá‘. Pamatuji, že jednou za mnou přišla holka, kterou jsem považovala za dobrou kamarádku, podívala se mi do očí a s takovým ironickým úsměvem řekla, že jsem strašná šprtka. A pak odešla a už se se mnou nebavila. To jsem se cítila fakt blbě. A lidem jsem od té doby moc nevěřila, ani těm, které mám opravdu ráda. Ale lepší se to. Nedávno jsem dokázala jedné kamarádce napsat, že jsem se předloni pokusila zabít. Podřezat se. Což byla taková hodně impulzivní věc, kterou jsem neplánovala a o které jsem hned věděla, že to byla blbost. Ale měla jsem tehdy takové hodně špatné období, asi by se dalo říct, že jsem měla deprese."

"Kamarádky jsem se pak jednou ve zprávě ptala, kdy se dá jít za školní psycholožkou, a pak jsem jí to napsala. A byla jsem na sebe fakt hrdá. Protože to bylo hodně těžké. Zčásti jsem se za to styděla, zčásti jsem se bála, jak bude reagovat – že se mi bude smát nebo že mi to nebude věřit. Že si bude myslet, že tím na sebe jen chci upoutat pozornost. Bála jsem se, co bude s naším přátelstvím, když jí to řeknu. Ale ještě víc jsem se bála, co bude se mnou, když to nikdy nikomu neřeknu."