Ve světě výtvarníka Nenutila je úzko, na výstavě v Praze se svěřuje s životními pocity

Marek Nenutil se narodil roku 1978, vyrostl v Ostravě a dodnes tam žije a tvoří. Jeho ateliér je zaplněný plátny, jež jsou do posledního milimetru "promalovaná" a spousta postav se na nich oddává horečným, na první pohled nepochopitelným a spolu nesouvisejícím činnostem. V tom světě je těsno a nejisto.

Nenutil často maluje industriální interiéry se zbytky těžko definovatelných strojů, jakási místa hrůzy, v nichž mezi lidmi likvidujícími snad nějakou ekologickou katastrofu pobíhají dezorientovaná zvířata a ze stínu vystupují obrovské ruce s chirurgickými nástroji.

Nemocniční prostředí se svými rekvizitami a úzkostmi se tu objevuje dost často. Pro autora, trpícího chronickou chorobou, je to prostředí důvěrně známé.

Nenutilova nejnovější série obrazů se teď dostává k divákovi pod názvem Existenz. Do 6. ledna byla vystavena v Slezskoostravské galerii v Ostravě a v pražské Chemistry Gallery bude − doplněná o dva nejnovější velké formáty a řadu malých − k vidění do 18. března.

Ve světě výtvarníka Nenutila je úzko, svěřuje se s životními pocity

Petr Hájek z The Chemistry Gallery, která malíře zastupuje, v úvodu katalogu připomíná film eXistenZ slavného kanadského režiséra Davida Cronenberga, který rozvíjí zápletku kolem neschopnosti hrdinů rozeznat, kde je hranice mezi reálným a virtuálním světem.

Čím déle se ale na Nenutilovy obrazy díváme, tím víc cítíme, že jeho svět, jakkoli bizarní, je ten reálný, ve kterém dnes žijeme − přetechnizovaný, zmítaný ozbrojenými konflikty a vystavený hrozbě ekologických katastrof.

Nenutilova přezdívka Openmindz znamená otevřená mysl. Číslo 360 vtipně naznačuje, že tato mysl nasává podněty v celém spektru kruhu.

Marek Nenutil je zvláštním solitérem české výtvarné scény už tím, že nastoupil na střední i vysokou výtvarnou školu, ale vzápětí studia zanechal, přesvědčen, že je k ničemu nepotřebuje.

Odjakživa ho fascinovaly ostravské brownfieldy se zbytky provozů, pusté interiéry, které si fotografoval, aby časem našly odraz na jeho obrazech.

V jeho díle je možno spatřovat vliv německých expresionistů, "náhodná" setkání předmětů zase odkazují na postupy surrealistů.

Zásadní ale je, že mu divák věří. Tohle není póza, ten člověk maluje jako o život. Nevypráví příběhy, svěřuje se se svým životním pocitem. Proti krutosti a bezútěšnosti lze z jeho obrazů číst křehkost, zranitelnost, snad i naději. A když své pokřivené keramické sochy nazve We are Beautiful, je cítit, jak moc je Nenutilovi proti mysli současná tendence balit prázdnotu do pozlátka a pajcovat průměrnost narůžovo.