Emil Hakl: Chudák máma

Sedávala 8. března v paneláku a čekala, že aspoň zavolám, když už nepřijedu s kytkou. Jenže se nedočkala, protože venku probíhala devadesátá léta a já nějak automaticky myslel, že Mezinárodní den žen zanikl s koncem totáče. Byl to přece typický bolševický svátek s rudými karafiáty, pionýrskými básničkami a prázdnou pompou. Že se MDŽ odvíjí od jakési dávné stávky newyorských švadlen, nám v před­internetové době neřekli, takže asi proto.

Před rokem 1990 jsme se se sestrou snažili na mámu nezapomínat, jelikož brala oslavy všeho druhu vážně. Jednou jsme se k 8. březnu složili na nový papiňák, do něhož jsme dali (aby to bylo vtipné) čerstvě koupené kuře. Jako že k upečení. Nemohlo to dopadnout jinak, než že měla máma z papiňáku radost, nalila nám kapku vína, nasypala buráky, papiňák dala v kuchyni do skříňky, aniž si všimla přidané hmotnosti. Kuře se pak přihlásilo až po mnoha dnech − to už matka chodila po bytě jako vlčice a čenichala, odkud ta hrůza jde.

V téhle souvislosti se mi vybavuje, že ségra sama sebe nikdy nebrala jako ženu: vždycky mámě blahopřála z pozice někoho, koho se svátek netýká. Plus bych moc nedal za to, že věc dodneška vidí stejně jako já − konec socialismu se rovnal konci MDŽ a basta.

Na základní škole jsem ovšem přípravy na den žen miloval, protože třídní učitelka Věra Caltová měla invenci a pokaždé vymyslela jako dárek pro mámy něco nevšedního. To se třeba přinesla do školy krabička s nalámanými zbytky slepovacích letadel (holky lámaly hřebeny a podobné věci). Těmito střepy se vrchovatě naplnila polévková lžíce. Ta se pak držela nad kahanem, polystyren se tavil, smrdělo to báječně, školník mohl zešílet, do tekuté hmoty se nakonec vmáčkl spínací špendlík, vše se zchladilo ve vodě a výsledkem byla divoce barevná oválná brož, kterou maminky odkládaly do šuplíku a raději se neptaly, kde je ta stříbrná lžíce ze soupravy po pratetě.