Filip Crhák: Muž, který se projel pražským podzemím a vyměnil prezidentskou standartu za trenýrky

Říká, že se pro tuhle dobu nenarodil, a z toho, co vypráví, vysvítá, že je to možná pravda. Těžko říct, jestli by mu skutečně vyhovovala 30. léta 20. století, jejichž atmosférou několik let žil. Jisté je, že spokojený byl třeba v devadesátkách, kdy s přáteli z dnešní skupiny Ztohoven − tehdejšími Vonty známými pod přezdívkami Kořen (umělec Roman Týc) a Tarbík (legendární český švec Erik M. Lawart) − naplňovali svou touhu po dobrodružství a dandyovské eleganci. Snad z jejich kronik jednou vyjde rodokaps. Anebo komiks.

Vyvěšení rudých trenýrek nad Hradem, rok a půl stará událost, o níž režisér Vladimír Morávek napsal operetu Včera jsme to spustili, nebylo v případě Filipa Crháka alias Čočkina (Philipa Dvorského, Tomáše Jasného), mnohostranné osobnosti se sníženým pudem sebezáchovy, prvním ani posledním vpádem do veřejného prostoru. Bylo vyvrcholením výprav na místa, kam v jistém životním období chodil každý den, ačkoliv ověřit, zdali některé z nich nejsou jen strhující mystifikací, není možné. Místy však působí ještě zajímavěji než gesto, jehož efekt se pomalu rozpouští v soudních tahanicích.

Vzhůru dolů

"V polovině 90. let jsme na kánoích sjížděli pražské stoky, lezli po střechách a s baterkami běhali chodbami v hradním podzemí," vzpomíná Filip Crhák na své "foglarovské" období, z nějž nejspíš vyrůstá jeho dnešní cit pro politizovanou neplechu. Na archivním snímku je k vidění s bekovkou, kravatou a vestou doplněnou řetízkem od hodinek; kolem krku má zrcadlovku, za jakou by se nestyděl praotec gentlemanských expedic Richard Halliburton. S fotoaparátem také souvisí jeho tehdejší přezdívka Čočkin: muž, jenž bez svého "třetího oka" nevychází z domu.

Filip Crhák: Muž na střeše

"Při jedné z výprav do podzemí se nám podařilo vyjít v sále uprostřed hradního komplexu. Podívali jsme se z okna, z nějž vedla podezdívka na úroveň chodníku, a tam korzovali vojáci. Přemýšleli jsme, jak se odtamtud dostaneme, protože vrátit se stejnou cestou nepřipadalo v úvahu. Nakonec to dopadlo jako scéna z blbého filmu: počkali jsme, až voják projde, a vždy jeden z nás sjel po zadku z náspu a utekl. Bylo nás dohromady 14 nebo 15, takže to chvíli trvalo," říká Crhák a dodává, že přitažlivost tehdejších akcí nespočívala v hádkách o to, kdo se stane Velkým Vontem, ale v šanci něco zažít.

"Když jsme se tam pokoušeli dostat posledně, všude už byla čidla. Ale předtím se nám podařilo vlézt i do Husákovy výtahové šachty, kterou si nechal přistavět do pracovny, ačkoliv výtah tam nakonec nebyl. Vzali jsme si kožené pásky, nahazovali je po ližinách a šplhali nahoru," líčí Crhák, který pro poslední kominickou performanci zvolil přezdívku Tomáš Jasný. Na vlajku nad Hradem se dívali jako na trofej už v dětství. Shodli se však na tom, že kdyby ji odnesli, muselo by to mít nějaký význam: "Nechtěli jsme ji prostě sebrat, jako když se kradou vlajky na skautském táboře. Když mi Roman Týc předloni zavolal, kde se sejdeme, ukázal na lešení a na standartu, bylo mi to jasné."

Pohřebiště, Lucerna, Afghánistán

Rejstřík tehdejší party se však neomezoval jen na památky. Touha po dobrodružství je zavedla například do Moravského krasu.

"Dostali jsme se pod Býčí skálu, o níž jsme se zpětně dozvěděli, že je to jeden z největších zastřešených dómů ve střední Evropě. Baterky nedosvítily na strop… Ale našli jsme tam jezírko a na něm loďku, tak jsme se plavili. Strop se pořád snižoval, až jsme v člunu nakonec leželi. Když jsem si posvítil do tyrkysové vody, svíraly se mi útroby," vzpomíná Crhák, kterému bylo v závěru výpravy na omdlení. "V jeskyni je pohřebiště, kde se našlo víc než 40 koster, převážně ženských, s uťatou hlavou nebo údy. Ale možná mi bylo zle z nedostatku vzduchu, kdo ví," usmívá se. Archeologové v této souvislosti hovoří o takzvaném halštatském pohřbu a nikdy se nepodařilo vysvětlit, co se tam stalo.

Řada akcí, jichž se Crhák dodnes účastní, má společný prvek: sociální infiltraci čili bezodkladnou touhu − a možná pocit jistého nároku − dostat se tam, kde člověk nemá co dělat. V dobách, kdy si Crhák a jeho "boys" nemohli dovolit lístek do kina, mimoděk rozvíjeli tradici skečů bratří Marxů: lstí se dostávali do pražských kinosálů, přičemž z jednoho představení se nechali vyhodit klidně i pětkrát.

Vrcholem schopnosti ignorovat hranice − anebo ostnatý drát − byla výprava, při níž se rozhodli na otlučených jawách dojet z Hostivaře do Afghánistánu. Akce si vyžádala roční přípravy: plnovous, studium koránu, memorování modliteb, aby jim tálibové jakožto západním studentům islámu umožnili přivézt do země fotoaparáty. Pro uskutečnění svého snu si nemohli vybrat lepší rok. "Vyrazili jsme v srpnu 2001. Když to v Americe 11. září bouchlo, byli jsme v Íránu… Otočili jsme se a jeli domů. Ale bylo to skvělé."

Město je moje plátno

Crhákovým nejčerstvějším zásahem do pražského provozu je rychlá práce na jedné z letenských křižovatek tvořené čtyřmi přechody pro chodce − rameny kosočtverce −, mezi nimiž se objeví zářivě bílá diagonála. Obří symbol dámského přirození příliš zábavný ani mnohovrstevnatý není, ovšem detail v podobě dvou betonových sloupků a policejní pásky, která čerstvě natřenou plochu chrání, je obvyklou metodou, jakou Crhák nakládá se znaky ofi­ciální moci: uniformami, lejstry, cedulemi, které něco zakazují nebo přikazují, případně lidmi a místy spojenými s autoritou, o níž se příliš neuvažuje.

Je to nádherná disciplína. Znova překonáváš překážky. Ve tmě, pod enormním tlakem se snažíš udělat co nejlepší věc," vzpomíná Crhák na své sprejerské období.

Některé performerovy akce mají jeden významový plán, jiné dva − anebo žádný. Umělecký efekt jeho prací, což platí i pro skupinu Ztohoven, počítá s tím, že jeho součástí jsou neřízené a neřiditelné reakce okolí.

Crhákovým médiem však není jen akční umění, fotografie, grafika nebo sítotisk, jemuž se věnuje ve svém studiu Pop Machine, kde si lidé mohou nechat udělat zakázkový portrét ve stylu pop­-artu. Má také cit pro jazyk. V angličtině vytváří netriviální slovní hříčky a hovoří plynně portugalsky − jeho rodina strávila v 80. letech čtyři roky v brazilském Sao Paulu.

"Naši dlouho nevěděli, že ten jazyk umím. S Brazilci jsme se stýkat nesměli, bydleli jsme v hlídaných kondominiích a já se učil doma. Ale jednou jsme šli na návštěvu k nějakému imigrantovi. Jeho žena, Brazilka, se mě zeptala, co si dám. Než to rodiče stačili vyřídit, vysvětlil jsem jí to sám. Spadla jim brada," směje se Crhák a dodává, že ho několikaletý pobyt v zahraničí poznamenal nejen kulturně. "Viděl jsem, jak vypadá svoboda, a pak jsem nevěděl, jak se situací v ČSSR zacházet. Bylo mi třináct a byl jsem tak naivní, že jsem chtěl psát do televize s dotazem, proč u nás neběží tak pěkné pořady."

ZooM

Crhákova výchova k angažovanému občanství − či politickým gestům, s nimiž se veřejnost ztotožní, anebo je odmítne − by nebyla kompletní bez mnohaleté zkušenosti z české graffiti scény, již spoluzakládal. Množství historek o vniknutích do střežených prostor s cílem nechat po sobě stopu si nezadá s časy, kdy byl členem vontské organizace Naskanalaka (nás kanál láká).

"Je to nádherná disciplína. Znova překonáváš překážky. Ve tmě, pod enormním tlakem se snažíš udělat co nejlepší věc, přestože ilegalita téhle činnosti je skoro absurdní − nanášíš barvu na barvu, která se dá znova přetřít," uvažuje Crhák. Jeho aktuální projekty zastřešené agenturou ArtWise proměňují neutěšená městská zákoutí v místa, kde je znova možné něco obdivovat.

Při tvorbě rozsáhlých "murálů" (z anglického murals − nástěnné malby) označených podpisem ZooM pracuje se svými fotografiemi překreslenými do obrovských rozměrů − v obrazech tím dochází k výtvarným a významovým posunům. K vidění jsou například na čtyřech pražských trafostanicích či na frekventované cestě podél Pražské tržnice v Holešovicích. "Graffiti je čistá radost, mám s ním velké plány," uzavírá Crhák.