Jiří Pelcl dal podobu více než dvěma stovkám předmětů a desítkám interiérů. Napsal spoustu článků, studií, esejí, vydal knihy, uspořádal výstavy. Myslel jsem, že by mohl už jenom cestovat, přednášet v zahraničí a předávat svoje zkušenosti studentům. S úsměvem odpovídá, že už se stalo: uspořádal více než 80 přednášek po celém světě. Tématy byly architektura a hlavně design a také Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, kde vyučuje.
Jiří Pelcl toho stíhá hodně, má v sobě takový ten vnitřní motor, jímž se vyznačují tvůrčí lidé. Ve vitrínách jeho ateliéru pod střechou jednoho pražského činžáku vidím vázy, skleničky, svícny, tamhle zase stoly, stoličky, židle nebo křesla. Všechno jeho práce. A za každou věcí nějaký příběh.
Co je tohle?
Domácí kompostér. Nejprve po mně chtěla firma zabývající se plastovými věcmi sedačku s úložným prostorem, ale pak přišli s tím, že by zkusili vyrábět vermikompostér. Nějaké prvky se převzaly, ale víceméně jsme začali znovu. Bylo zajímavé pracovat na něčem, kde budou také spolupracovat žížaly. Běžné vermikompostéry jsou z tmavého plastu a přišly mi ošklivé, tak jsem se snažil, aby v interiéru působily optimisticky. Alternativně mohou sloužit i jako nádoby na květiny.
Jiří Pelcl: Hledám v lidech
Jak jste za design placený?
Buď jednorázově za návrh, nebo dostávám určité procento z prodaných kusů, ale někdy se domluvíme i na kombinaci obou složek. U nás bych z tantiém mohl těžko žít, je tady málo firem s globálním působením. Další řešení je licenční smlouva na určitou dobu, třeba na dva nebo tři roky, a pak − když výrobce není schopen zajistit větší prodeje − ji zase dát někomu jinému. Jakmile něco navrhnu, chci, aby se to vyrábělo a dostalo k lidem. Snažím se, aby nezůstalo jen u prototypů.
Máte jako designér nějakou etiku?
Vadí mi, když se vyrábí v rozvojovém světě a v Číně. Dělají se tam například hliníkové odlitky, které se leští, brousí a chromují, a je z toho spousta svinstva, které jde do tamních řek. Z toho radost nemám, ale nemám na to žádný vliv. Když to vezmou do rukou technologové a obchodní manažeři, už do toho mluvit nemůžete, protože je to jejich ekonomická parketa. Bohužel.
◼ Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Royal College of Art v Londýně. V roce 1987 založil skupinu Atika, která se stala nejvlivnějším českým hnutím v oblasti postmoderního designu.
◼ Od roku 1997 vedl Ateliér designu nábytku a interiéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde v letech 2002–2005 působil ve funkci rektora. Vedle praktické návrhářské činnosti pro průmysl publikuje a přednáší na domácích a zahraničních školách.
◼ V roce 2006 obdržel za významný přínos pro mezinárodní design a vzdělávání v oblasti designu čestný doktorát University of Brighton. V roce 2006 získal Národní cenu za design, cenu Form 2006 v Německu, cenu Design Plus 2007 v Německu, cenu World Best Design v jihokorejském Soulu, cenu Czech Grand Design pro designéra roku 2007.
◼ Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách designu Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Moravské galerie v Brně, v Die Neue Sammlung v Mnichově, v Museum für Gestaltung v Curychu, ve Swedish Glass Museum ve Smalands, v Museum of Applied Arts ve Frankfurtu nad Mohanem a nejnověji v MoMA v New Yorku.
Řekněte, co vás nejvíc baví?
Navrhovat předměty, které jsou nějakým způsobem spojeny s lidským tělem a bydlením. Tyto předměty lidé vyráběli odnepaměti, u skla nebo porcelánu se technologie zásadně neměnila po staletí, takže je nesmírně obtížné navrhnout nový originální produkt. Ve sféře průmyslového designu je to úplně jiné, tam nové materiály a technologie jsou východiskem designu, který může být zcela novátorský. Auta, bagry a stroje mě ale nelákají.
V jaké fázi tedy v průmyslovém designu jsme, podíváme-li se na to s odstupem?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
