Šel jsem do války, abych vygumoval násilí v sobě, říká novinář a spisovatel Sorj Chalandon

Jako reportér francouzského deníku Libéra­tion procházel po více než 20 let mnoha válečnými zónami. Přežíval v zákopech s ruskými vojáky v Afghánistánu a pak s iráckými vojáky bojujícími proti Íránu. Posílal reportáže z rozstříleného Libanonu, ze Somálska i z války o Perský záliv a dlouhé roky psal o Severním Irsku. Právě tam potkal Denise Donaldsona, vysokého důstojníka IRA.

Dva romány, jež napsal o tomto svém příteli (který se přiznal, že své spolubojovníky zrazoval Angličanům, a nakonec byl zastřelen), se staly ve Francii bestsellery.

Sorj Chalandon za román Návrat do Killybegs dostal Velkou cenu Francouzské akademie, přičemž prestižní Prix Goncourt des lycéens mu byla později udělena za Čtvrtou zeď, v níž se vrátil do uprchlického tábora Šatíla nedaleko Bejrútu. V září 1982, při občanské válce v Libanonu, byl jedním ze tří novinářů, kteří jako první viděli tisíce civilistů ubitých během jedné šílené noci.

"Napsal jsem o tom masakru spoustu článků. Psal jsem a psal. O bolesti těch, kdo přežili, o nelidskosti těch, kdo byli schopni zabít dítě v kolébce, ale nikdy jsem nepsal o sobě. Všechno jsem to měl v sobě zamčené," říká. A připouští, že válka ho jednou provždy změnila. A zničila.

Proč jste se vůbec dal na novinářské řemeslo?

Na začátku 70. let mi bylo dvacet a byl jsem maoista. Ano, nesmějte se! Byl jsem členem hnutí francouzské extrémní levice. Jenže pak − v roce 1972 − jednoho z našich kolegů zabili. Jmenoval se Pierre Overney, zemřel 25. února 1972. Zabil ho hlídač továrny Renault, před níž rozdával letáky a mobilizoval demonstranty. To byl zlom. Museli jsme se rozhodnout, zda se ozbrojíme, nebo půjdeme nenásilnou cestou. Zvolili jsme druhou variantu. Rozpustili jsme organizaci, jmenovala se La Gauche prolétarienne, a založili jsme noviny. Libération.

Takže jste byli naprostí amatéři?

Nikdo z nás nebyl novinář. A zpočátku nás také nikdo nebral. Na tiskové konference vlády či státních institucí jsme měli zakázaný přístup, stánkaři i distribuční sítě nás odmítali prodávat. Byly to fakt pionýrské časy. A naše texty nebyly také zrovna dvakrát objektivní.

Jako kdybyste těch pionýrských dob želel.

Neželím. Byla to jiná doba. V roce 1973 měl člověk, který v redakci vysypával koše, stejný plat jako šéfredaktor. Všichni jsme byli stejně placeni a členem redakce se mohl stát každý, kdo zaklepal. A v novinách jsme neměli reklamu.

Kdy se to změnilo?

Představte si, že to vydrželo sedm let, co jsme žili jen z prodaných výtisků. Ale jak se postupně k maoistům přidávali demokraté a k amatérům profesionálové, dorazila také reklama a externí akcionáři. Libération se etablovaly jako klasické středolevicové noviny, ale pak můj šéf, Sérge July, jenž byl už mým šéfem u maoistů, byl v roce 2006 vyhozen na nátlak nového akcionáře barona Édouarda de Rothschilda, a já − coby příslušník staré gardy − jsem ho následoval.

Dnes pracujete v redakci uznávaného satirického týdeníku Le Canard Enchainé. To je také poměrně výjimečná redakce.

Ano, a jsem na to hrdý. Víte, když jsem odcházel z Libération, byl jsem v pozici zástupce šéfredaktora a myslel jsem si, že nebude těžké najít jinou práci. A pak jsem o ni 30 týdnů nezavadil. Obešel jsem všechny redakce a všude se dozvěděl, že jsem moc "Libération". Až v Le Canard Enchainé se nelekli. Už tam jsem sedm roků. Canard je pojem, loni slavil 100 let své existence. Je nezávislý, osobitý a úspěšný. Prodává týdně 400 tisíc výtisků, přitom nemá žádnou reklamu. Jeho majiteli jsou členové redakce, nikdo jiný.

Prý v něm nepracuje žádná žena.

Takřka. Je to už tradičně pánský klub. A konzervativní. V redakci, věřte nevěřte, je stále spousta lidí, kteří nepoužívají počítač. Všechny články také editor nejprve čte na papíře a první rozvržení stránky vzniká hezky ručně, pak teprve se přenáší do počítače. Ale časopis je velmi moderní svým uvažováním. Lidé ho milují a bojí se ho. Zvláště ministři, kteří dělají blbosti. Když jsem volal jako novinář z Libération ministrovi či jeho náměstkovi, řekli mi zpravidla, že tam není, a přepojili mě na nějakého podřízeného, který taky nebyl. Když dnes zavolám, řeknou mi, ať nechám zprávu a kontakt na sebe. Ale když tedy začnu diktovat své číslo a řeknu, že jsem z Le Canard… Aha, počkejte, pan náměstek možná jen vyběhl na chvilku z kanceláře! A hned ho mám na drátě.

Jak to? V čem je síla toho listu?

Je naprosto nezávislý. Víte, před časem mi přišlo oznámení, že mi vláda chce udělit medaili Umění a literatury, což je poměrně prestižní ocenění na úrovni Čestné legie. Okamžitě jsem to odmítl. Protože když vás vláda ocení, jak byste mohl nazítří tu samou vládu kritizovat, dělat si z ní švandu? V historii toho listu byl jeden novinář, který v roce 1963 přijal Čestnou legii a bránil se v redakci tím, že o ocenění nežádal, tak není nijak vládě zavázán. Stejně ho propustili. To jsou tradice, které se udržely v le Canard Enchainé celých 100 let. A stále fungují.

Proč jste se vůbec − po tolika letech v Libération − nepokusil úplně osvobodit? Bylo vám pětapadesát, uspěl jste jako spisovatel, jistě byste se uživil.

Nikdy jsem si na vizitky nepsal profesi, ale kdybych musel, měl bych tam novinář. Nejsem romanopisec, který pracuje pro noviny, aby měl na živobytí, ale jsem novinář, který občas píše romány. Už spoustu let to tak mám. A řekl bych, že dnes to mám ještě víc rozdělené: přes den jsem novinář a v noci romanopisec. To miluji. Když se setmí, mám dokončenou práci pro noviny, děti spí, žena si čte, je čas pro román. Píšu až do rána.

A kdy žijete?

No, teď jste mne dostala! Kdy žiju? Nikdy. Vlastně − žiju velmi intenzivně. To psaní je můj způsob života.

A co děti, rodina? Máte tři dcery. Není to škoda?

Je to škoda pro rodinu. To určitě.

Pro vás je to také škoda!

Ne, to ne. Když nepíšu a mám prázdniny, strašně se nudím. Nebavil bych je a trápil je i sebe.

V Libération jste začínal od píky, byl jste ilustrátor, grafik, až pak jste se dal na reportáž, zato hned válečnou. Proč vlastně?

Byl jsem válečným reportérem celých 20 let. A dělal jsem to kvůli tátovi.

O něm je také váš poslední román.

Ano, nazval jsem ho Profese otce, vyšel zatím jen ve francouzštině. Můj otec byl blázen, umřel v psychiatrické léčebně. Nicméně dlouhé roky to o něm nikdo nevěděl. Ani my ne, i když mi postupně začalo být divné, že každé ráno, když vstoupí do mého pokoje, má jiné zaměstnání. Jeden den byl parašutista, podruhé tajný agent, potřetí šéf CIA, pak fotbalista, presbyteriánský pastor, zpěvák… Během alžírské války jsme bydleli v Lyonu a on mi tvrdil, že je členem tajné vojenské organizace, která usiluje o to, aby Alžírsko zůstalo francouzské. Ta organizace skutečně existovala. A jednou ráno táta vešel a povídá: "Poslouchej, pokusili jsme se zabít de Gaulla, ale nepovedlo se to. Zkusíme to zase za měsíc a půl, ale tentokrát potřebujeme dítě. To dítě jsi ty." A já jsem žil po dobu jednoho měsíce a půl s tím, že musím zabít de Gaulla… Smějete se?

No, to snad ani nemohu brát vážně.

Chápu. Koneckonců, na motivy mého posledního románu už vznikl i komiks. Veselý. Ale život s otcem nebyl zrovna veselý. Byl jsem bité dítě a myslím si, že to jeho násilí jako kdyby do mě vstoupilo. Když jsem se poprvé rozhodl jet do války, chtěl jsem vlastně konfrontovat dva typy násilí a zbavit se toho otcova. Odjel jsem, abych našel klid.

Pomohla tahle svérázná osobní terapie?

Může se vám to zdát šílené, ale pomohla. Při každém návratu jsem cítil, že je ve mně stále méně a méně násilí. Ale je také pravda, že jsem toužil být tam, kde se něco děje. V první linii. Už jsem byl novinář. Kdybych byl ještě dnes reportér, určitě bych teď chtěl být v Mosulu.

A k čemu vám jsou tedy romány?

V těch píšu to, co bych nikdy nemohl napsat do novin. V kapse mám stále sešitek na poznámky: na pravé stránky píšu to, co potřebuji pro noviny, co tedy vidím, slyším, kdo mi co řekl, co jsem zjistil. Na levé stránky píšu, co cítím: strach, bezmoc, zlobu, zoufalství, radost. Někdy i slzy. Moje romány jsou ty levé stránky.

Musím říct, že stránky o uprchlickém táboře v Šatíle jsou strašné, nemohla jsem to dočíst. Netvrďte mi, že jste se po téhle reportérské misi vrátil domů a pociťoval v duši zase o trochu méně násilí.

Napsal jsem spoustu článků o tom masakru. Psal jsem o bolesti těch, kdo přežili, o šílenství těch, kteří zabíjeli, ale ani slovo o sobě. To jsem si přivezl do Francie. A zešílel jsem. Měl jsem tehdy čtyřletou dceru.

… a té upadl na zem kopeček čokoládové zmrzliny.

Ano. Četla jste to. Ta zmrzlina provalila hráz emocí. Nepříčetně jsem řval, málem ji uhodil, kornoutek jsem naplnil kamením, ona upadla, odřela se. Zastavily mě až oči toho čtyřletého děvčátka. Byl jsem pro ni válka. Jako otec pro mě. Nechtěl jsem zůstat s rodinou, všechno jsem rozbil, nechtěl jsem být v Paříži, v redakci ani s kamarády někde na terase, na pivu, smát se s nimi. Chtěl jsem do Palestiny, zpět do války. Nakonec mě asi zachránily právě ty romány. Vypsal jsem se z toho. Já jsem ten Antoine z Irska, Georges z Libanonu… Když jsem psal o Georgesovi, chtěl jsem vědět, co by se mi stalo, kdybych ze sebe válku nedokázal vyhnat. A dospěl jsem k názoru, že Georges musí umřít. Že se už nesmí vrátit. On je ten, koho nemám rád − sám v sobě. To je ta část šílenství mého otce.

Takže jste s válkou už skončil?

Již před pár lety jsem slíbil ženě, že dál nebudu dělat válečné reportáže. Zažila se mnou dost, rozhodli jsme se pro další děti, až když jsem toho nechal. Jenže − netušil jsem, že válka přijde za námi. Od Charlie Hebdo, od Bataclanu je tady s námi.

Co s touhle válkou?

No, musím to upřesnit. Francouzská vláda říká, že je to válka. Ale pro mě to válka není, protože Islámský stát není žádný stát. Je to Daeš. A s ním se nevede válka. A já odmítám také někoho, kdo sedne do náklaďáku a zabíjí na cestě civilisty, považovat za vojáka. Tím bychom mu jen poskytli status, který mu nepřísluší. Nejsou to vojáci, jsou to zločinci.

Irové a Baskové také odpalovali bomby, organizovali teroristické útoky, a vy jim přesto říkáte vojáci.

Jsou to vojáci. Byli to vojáci a bojovali za svá práva. Moji přátelé Irové, za nimiž jsem jezdil i do vězení, jsou dnes ministři, jeden z velitelů Irské republikánské armády Martin McGuinness zase vicepremiér. Jaký tedy terorista? Myslím, že čas od času je třeba válčit.

I za cenu nevinných obětí?

Samozřejmě, i za takovou cenu. Irové se bili 800 let − ne proto, aby měli větší práva, ale aby měli stejná práva. V roce 1968, když tady u vás byli Rusové, katoličtí Irové neměli ještě právo volit v Severním Irsku. Vyšli do ulic. A volali One man, one vote! (Jeden člověk, jeden hlas!) A byli napadeni policií, která do nich střílela. Nová IRA se zrodila ze středu těch napadených. Víte, co její bojovníci říkali: Bůh nás učinil katolíky, střelba z nás udělala egoisty. A pak se bili, zabíjeli. Ale když Angličané přistoupili na dialog, šli hned jednat. Angličané také okamžitě propustili všechny vězněné, protože si moc dobře uvědomovali, že mají na rukou krev.

Jak jste se vůbec seznámil s Denisem Donaldsonem?

Přijel jsem psát o Irsku do Irska a mezi lidmi, které jsem tam potkal, byli jeden dva, kteří mi byli víc sympatičtí, víc se smáli, víc komunikovali. A pokaždé když jsme se potkali, mě Denis naučil něčemu novému. Vysvětlil mi smysl praporu, uniforem, objevil mi irskou literaturu… Stali jsme se blízkými, a to natolik, že jsem se rozhodl opustit téma Irska a předat ho v novinách kolegům. Už jsem nedokázal být objektivní. Denis byl blízký přítel, on byl moje Irsko. Byl to on, kdo mi kdysi pošeptal, že je mezi nimi udavač. A přitom sám byl zrádcem! Zastřelili ho 4. dubna 2006. Zničilo mě to. Zničilo to mou důvěru v lidi. Už nedokážu věřit. Vlastně všude nejprve hledám zrádce.

Může z války, ať už je jakákoliv, vůbec člověk vyjít zdráv, nedotčen na duši?

Žiju, tedy funguju. To je dnes můj život. Po masakru v Šatíle vím, že lidé jsou tak hnusní, že mohou zabíjet i děti v kolébce. Je to občas k nežití. Pochopil jsem, že každý z nás něco ukrývá. Tam někde, v břiše, může být řezníkem, zrádcem, hrdinou, monstrem… Válka ty bytosti v nás osvobozuje, dává jim vystoupit z našich vnitřností. Toho barbara Georgese, jehož jsem měl já ve střevech, jsem musel zabít. V románu jsem ho zabil, abych přežil. Ale vím, že je tu teď stejně se mnou.

Další kniha bude zase o válce?

Píšu teď o poslední největší důlní katastrofě ve Francii, která se stala na severu země, nedaleko Lille. Dne 27. prosince 1974 tam zemřelo 42 lidí, protože majitel chtěl ušetřit. Píšu ten román z pohledu bratra jedné z obětí. Čtyřicet let po tom neštěstí chce najít někoho, kdo zbyl z rodiny majitelů, chce vědět, jak to bylo. A protože tím bratrem jsem já, a já jsem Sorj, dost komplikovaný, kladu si otázku: A co když bratr nezemřel?