Dvojí tvář jednoho domu. Prvorepubliková Petschkova vila působí archaicky, stavěla se však moderně

Říká se, že Prahu mají američtí velvyslanci za odměnu. Něco na tom možná bude. Nejde jenom o krásu samotného města a to, že mohou působit v bezkonfliktní, v globálním měřítku bezvýznamné, zato však velmi kulturní zemi. Jedním z benefitů diplomatického postu je také sídlo ambasadorů ve vilové čtvrti Bubeneč, které splňuje náročné požadavky na skloubení bezpečnosti, soukromí a pohodlí.

Rezidence s mansardovou střechou na půdorysu jemně vedené kruhového výseče je sice řazena mezi vily, ale spíše bychom měli hovořit o paláci. Jak také pojmenovat stavbu, jež v sobě ukrývá bezmála 150 místností?

Když ji Otto Petschek začal v roce 1924 stavět, měl ty nejvyšší myslitelné nároky na luxus a nemínil z ničeho slevovat. Chtěl reprezentativní dům. Představoval si něco oslňujícího i solidního, bytelného a křehkého, snil o něčem, co by vyjádřilo jeho společenskou pozici a současně odráželo něco podstatného z jeho osobnosti. Dům zamýšlel jako vyjádření svého statusu. Od toho ostatně domy také jsou.

Otto Petschkovi bylo tenkrát dvaačtyřicet, a co se týká financí, rozpočet jej netrápil. Jako příslušník třetí generace pravděpodobně nejbohatší rodiny meziválečného Československa, jejíž pražská větev působila na finančním poli a větev labskoústecká v těžbě hnědého uhlí, si mohl dovolit to, o čem jiní jenom snili. On sám byl právník a bankéř a také mecenáš, milovník opery a zvláště tvorby Richarda Wagnera. Jeho rodnou řečí byla němčina.

Dvojí tvář jedné vily

Dalších 9
fotografií

Rodinný architekt

Neponechal nic náhodě. Na to byla stavba rodinného sídla v jeho poměrech vážná záležitost. Vše sledoval z bezprostřední blízkosti, z vily v Pelléově ulici, již získal od své maminky Camilly. Nejprve si připravil dvouhektarový pozemek, jehož některé části zdědil a jiné dokoupil, tak aby mohla vzniknout rozsáhlá zahrada. Poté oslovil Maxe Spielmanna, který patřil k vlivným židovským architektům působícím v metropoli. Spielmann byl konzervativní autor, neexperimentoval, sledoval především historizující slohy, ale v tomto žánru byl prvotřídní umělec. Uměl skvěle napodobovat baroko či renesanci.