Zrušili jsme komunismus, ale svobodných lidí mnoho nepřibylo, říká nobelistka Alexijevičová

Často připomíná, že perestrojka byla příležitost, jaká se nejspíš nebude opakovat, a vyhlídky na demokratické Rusko či obrodu běloruského režimu jsou spíše temné. Někdy však vkládá opatrnou naději do mladých lidí, kteří nepoznali totalitu, ačkoliv připouští, že přitažlivost autoritativních vůdců je nadčasová.

Světlana Alexijevičová, běloruská spisovatelka a autorka působivých portrétů doby, jež se opírají o desítky osobních výpovědí připomínajících svou silou hlasy postav z divadelních her Thomase Bernharda, píše novou knihu. Prozkoumává další oblast, v níž se osobní pod vlivem dějinných událostí přiblížilo politickému. Lásku.

Doba z druhé ruky, kniha, v níž se zabýváte obdobím po pádu Sovětského svazu, v úvodu přibližuje tisíc a jeden způsob, jak si lidé během perestrojky představovali svobodu. Od té doby uplynulo skoro pětadvacet let. Řekla byste, že svoboda dnes ještě někoho zajímá?

Po tom, co jsem viděla a slyšela, si myslím, že lidé svobodu nepotřebují. Je jim přítěží, což bylo a je vidět na spoustě věcí. Když po změně režimu začalo v Rusku vycházet množství novin, lidé nebyli rádi − byli zmatení. Předtím četli jeden plátek a všechno bylo jasné.

Já a moji přátelé jsme si třeba mysleli, že se začne číst Solženicyn a Šalamov, jenže nové auto, pohodlný život a dovolená byly mnohem přitažlivější. Svoboda už není svátek. Jediné, co jsme dokázali, bylo zrušit komunismus jako systém. Svobodných lidí však mnoho nepřibylo.

V souvislosti s vaší další knihou, která u nás právě vyšla, Zinkovými chlapci, jste zmínila, jak jste se sama pracně zbavovala některých aspektů takzvaného sovětského člověka. Které z těch aspektů byly nejodolnější?

Jen málo lidí žijících v socialismu se dokázalo odříznout od minulosti. Nevěděli, co si se svobodou počít, protože se to nikdy neměli od koho naučit. Jde o jakýsi druh chronické nesamostatnosti, byť může být zaviněná jen zčásti. Proto v postkomunistických zemích přibývá věřících a na vzestupu jsou náboženské sekty. Lidé potřebují někoho, kdo by je řídil a převzal za ně zodpovědnost.

Tématu svobody rozumíte jako málokdo na světě, přesto platí, že ve vaší rodné zemi nesmějí vycházet vaše knihy. Jak se s tím smutným paradoxem vyrovnáváte?

Naštěstí vycházejí alespoň v Rusku. To, že ve vlasti nemůžu publikovat, je relativně v pořádku. Spisovatel to musí umět unést. Ale to, že lidé přijímají Putina, že přijímají Lukašenka, to je teprve tragédie. Moje situace se naštěstí trochu zlepšuje. Když knihkupci přivezou moje knížky z Ruska, mohou je aspoň vystavit ve výloze. Předtím to byly jedině podpultovky. Nedávno se také objevili lidé, kteří Dobu z druhé ruky přeložili do běloruštiny, vydali ji v litevském Vilniusu a přivezli ji zpátky do Minsku. To bylo opravdu pěkné.

Jak jinak se vás režim ještě "dotýká"?

Jde o drobnosti. Například se o mně dál mlčí. Všeobecně se ví, že když jsem dostala Nobelovu cenu, ceremoniál se u nás nesměl vysílat. Lidé si to ale pouštěli na internetu, dívali se na přenos doma, v kavárnách. Občas jdu po ulici a přijdou za mnou mladí lidé, prosí mě o autogram a říkají mi, jak se stydí za to, že se ke mně naše země chová macešsky. Někdy kvůli tomu dokonce pláčou.

Češi tohle významné mlčení znají, i ticho může být nástrojem propagandy. Myslíte, že obyvatelé někdejšího východního bloku umí po zkušenostech s komunistickým režimem tyhle manipulace lépe rozeznat?

Odpověď na vaši otázku je potřeba rozdělit. V Putinově Rusku se podařilo nastolit alespoň jeskynní formu kapitalismu. Co se týče Běloruska, tam se úplně zastavil čas. Nezměnilo se tam nic. Bělorusové sice vyměnili auta a jejich životní podmínky se nepatrně zlepšily, ale jejich postoje k životu jsou pořád stejné. Jsou to tíž socialističtí lidé. Lukašenko toho báječně využívá − říká, že je náš baťka, že nám dá všechno, co budeme chtít, jen když budeme loajální. Svobodný svět bez svobodných lidí nevytvoříte, a takoví u nás nikdy nebyli.

Jak to?

Češi mají paměť, která obsahuje vzpomínky na svobodné časy − babička měla restauraci, strýček hotel. Ale třeba můj otec měl úplně jiné vzpomínky. Vyprávěl mi, že když se za studií žurnalistiky vracel po prázdninách do školy, polovina jeho profesorů seděla v kriminále. Vyprávěl mi o válce, o tom, jak se lidé shazovali rovnou do vyhloubených jam, pohřby se nekonaly. Naše vzpomínky nemají se svobodou nic společného. Naše paměť je prostě jiná, ačkoliv jsme před lety běhali po náměstích a volali "svoboda, svoboda". Často slýchám od svých známých v Moskvě, že se jich děti ptají: Proč jste tam tenkrát pobíhali, místo abyste si našli radši teplé místo v obchodě s ropou?

To je tristní.

Víte, já hodně cestuji, takže vám můžu říct, že když se v zemích bývalého Sovětského svazu ptám mladých lidí, jestli by si vybrali svobodu, anebo silný stát, ne-li rovnou impérium, 70 procent z nich si vybere impérium. Člověk by očekával, že budou chtít žít po svém, ale nechtějí. Představují si, že silný stát by jim zaručil spravedlivější poměry. Mladí Rusové jsou navíc pod vlivem sovětských učebnic a učitelů. Jak je to u vás? Co jste si z mé knihy Doba z druhé ruky vzala vy?

Moje generace pod vlivem sovětských učebnic a učitelů nebyla, ale stejně se mezi námi místy objevuje touha po vedení, které se s ničím nemaže. Mnoho témat mi bylo ve vaší knize nepříjemně povědomých. Rezignace na budoucnost. Pocity křivdy. Resentiment.

Tady se to děje taky? Český nakladatel mi říkal, že moje kniha je tu úspěšná proto, že jí Češi rozumějí.

Myslíte, že se dá s tím okouzlením impérii a silnou rukou něco dělat?

Samozřejmě, ale bude to dlouhá cesta. Nastoupily ji neziskové organizace, charity, dobrovolníci, ale výsledky nebudou vidět ze dne na den.

Pracujete na nové knize, která bude o lásce. V jednom rozhovoru jste si posteskla, že se vám u lidí starší generace, kterých se vyptáváte, obtížněji probojovává ke skutečně osobním, nepolitickým věcem. Jak se to daří teď?

Líp. Nepřicházím za nimi s velitelským pokynem "mluvte", ale jako přítelkyně, sousedka. Když jsem psala Zinkové chlapce, odjela jsem do Afghánistánu a s každým, s kým jsem mohla, jsem mluvila o tom, co pro něj znamená štěstí. Jeden muž mi vyprávěl, že ho zažil, když se mu narodilo dítě a on si pak nemohl pomoci, stále toužil vonět k dětským plenkám. Další mi líčil, že jeho nejsilnějším citem byla válka − láska ani dítě se jí nemohly rovnat. Celým srdcem toužil se do ní vrátit. Vzpomínám si taky na rozhovor se starým komunistou. Popisoval mi chvíli, kdy mu oznamovali, že mu za války zemřela žena, ale zároveň mu vraceli stranickou legitimaci, protože se bojem za Sovětský svaz v očích strany očistil. Nejvyšší štěstí prý zakusil tehdy. "To nemůžete pochopit," říkal, "my žili pro ideu." Lidé jsou různí.

S tím, co všechno o lidech víte, máte tisíc důvodů pro to, abyste propadla skepsi. Čím se těšíte, když jste v Minsku a nepracujete?

Mám po světě strašně moc přátel, takže nejsem jen v Minsku. Mám ráda život. Trávím čas s vnučkou, čtu knihy, poslouchám hudbu… Dělám obyčejné věci. Vždycky je, čím se potěšit. Dávno jsem si řekla: Život je jen jeden. Už se sem nevrátíš, musíš žít.