Reportáž: Štěstí jménem povolávací rozkaz. První Češi v porevoluční době absolvovali dobrovolné vojenské cvičení

Na větrné Kozí hůrce u Vyškova začíná první ze dvou nejdrsnějších dnů výcviku. "Budou tu hořet zápalné látky, jsou tam i směsi příbuzné napalmu. Bude se vám špatně dýchat, ale není to nebezpečné," ujišťuje instruktor v maskáčích. Velmi pozorně ho poslouchá několik desítek vojáků. Mezi nimi také zvláštní dvanáctičlenná skupinka.

Jde o jedenáct mladíků a jednu slečnu, kteří vejdou do dějin. Jsou to účastníci prvního dobrovolného vojenského cvičení v novodobé historii české armády.

Pro generaci jejich otců byla "modrá knížka", tedy lékařské potvrzení vyvazující z tehdy povinné služby u komunistického vojska, často cennější než maturitní vysvědčení.

Štěstí jménem povolávací rozkaz

Dalších 9
fotografií

Doba se mění. Letos se o možnost dobrovolně se stát vojákem − na šest týdnů na vyškovském cvičišti a poté v záloze − podle armádního internetového dotazníku ucházelo 800 Čechů. Armáda do prvního výcviku, probíhajícího v říjnu a listopadu zároveň s výcvikem takzvaných aktivních záloh, vybrala zatím jen 15 zájemců (tři to v průběhu cvičení vzdali). Příští rok ale počty dobrovolníků, kteří dostanou povolávací rozkaz, mají být výrazně větší.

Nic pro klaustrofobiky

Na cvičišti Vojenské akademie Vyškov, přezdívané Vyšpoint, vyšlehly první plameny. Vojíni − nikdo tady dobrovolníky už jinak neoslovuje − se za chvíli vydají na ohňovou dráhu, z níž by se nejednomu z gaučových fandů Ramba mohla podlomit kolena. "Je tu někdo, kdo se toho nemůže z nějakého důvodu zúčastnit?" zahřmí instruktor před nastoupenou jednotkou. Ticho. "Masky nasadit!" burácí vzápětí povel.

Na další pokyn "Vpřed!" vbíhá do poněkud vybydleného domku ztrácejícího se v šedém dýmu voják v plynové masce a s postarším samopalem vzor 58 v rukou. Po chvíli z něj vyskakuje ven a lehce vrávorá. Zřejmě se mu zatočila hlava. Rychle ale musí vyrovnat balanc. Bude se totiž soukat pod zem. Závěrečná část "ohňovky" probíhá v podzemním tunelu. "Nic pro klaustrofobiky," prohodí vedoucí instruktor praporčík Daniel Tišl.

Ohňovka skončila, na povel si vojíni mohou sejmout masky. Zdá se, že všichni ve zdraví přežili. Výbava byla kvalitní. Nikdo neslzí a nekašle.

"Na první a poslední překážku jsem šel jako první, nic jsem neviděl, ale bylo to fajn," utrousí jeden z dobrovolníků, 29letý Vojtěch Gabriel z Ostrova u Karlových Varů. Flegmaticky působící mladý muž vypadá, že ani mnohakilometrový pochod v plné výstroji a výzbroji a další nástrahy, které jej a ostatní dobrovolníky i záložníky ten den ještě čekají, ho nemohou rozházet.

Smíšená četa dobrovolníků a aktivních záloh právě zalehla v půlkruhu do trávy. Část osazenstva má "pohov", 23letá vojínka dobrovolnice Simona Favero z Prahy patří k těm, kteří se samopalem zamířeným kamsi do dáli coby hlídky pozorně sledují okolí. Zpod helmy jí vykukují blonďaté kadeře, namísto rtěnky a očních stínů si obličej pomalovala hnědými a zelenými maskovacími barvami. Později nám vypráví, že její pradědeček bojoval během Slovenského národního povstání za druhé světové války. "Chtěla bych také umět správně jednat, kdyby to bylo potřeba. Být bojeschopná," prohlašuje.

"To, že sem přišli z vlastního rozhodnutí, je na těch lidech poznat na první pohled," pochvaluje si části cvičení přítomný Ludvík Cimburek, poradce náčelníka Generálního štábu a velitel aktivních záloh z 601. jednotky speciálních sil z Prostějova. V roce 1995 absolvoval výcvik u americké elitní jednotky Rangers, který dokončila jen třetina účastníků a čtyři jej nepřežili.