Fejeton Ivy Roze: Za pět minut dvanáct

Zvládám toho strašně moc. Nevím, kolik toho stíhají ostatní lidi za den, ale já jsem tak efektivní, že kolikrát sama vůbec nechápu, kolik aktivit jsem schopná narvat do jedné ranní hodiny. Čistím si zuby a zároveň si dělám kafe. Oblíkám se a zároveň zalévám kytky. Jedu ve výtahu a odpovídám na textovky. Takového času ušetřím tím, že dělám tisíc věcí najednou, a přesto přijedu na mítink o deset minut později. Ano, je to nespravedlivé. Ti lidi, kteří tam přišli včas, toho určitě nezvládli tolik co já.

Že trpím chronickou nedochvilností? Vůbec ne. Prostě se jen vždycky stane něco neočekávaného, co způsobí, že přijdu pozdě. Třeba že potkám sousedku a ona mi nutně musí říct o tom, kolik letos zavařila okurek. Nebo se porouchá tramvaj. Vždycky mě takové překážky překvapí, pančto jsem zarytá optimistka a vždycky věřím, že všechno bude fungovat tak, jak má. Když vím, že mi cesta metrem bude trvat 17 minut a musím být v cílové destinaci ve 12, tak vyjdu za 17 minut dvanáct. To dává naprostý smysl, ne? Občas, když se vzbudím na špatné straně postele a mám pocit, že svět není tak růžový, jak se zdál být včera, tak si dám minutu dvě rezervu, ale to už ze sebe mám špatný pocit. Představovat si hned od rána, že nic nepůjde tak, jak má, není v mé DNA. Zkrátka, abychom si rozuměli, netrpím nedochvilností, ale pouze bezbřehým optimismem.