Manželství? To je nový materiál na stand-up, říká komik Tigran Hovakimyan

Den před naším domluveným rozhovorem mě požádal, jestli bychom to mohli o pár hodin posunout. "Já se totiž přes den žením," vysvětlil. Nadzvedl jsem obočí, což při telefonickém rozhovoru nemohl vidět, a zeptal jsem se, jestli nebude mít na večer jiné plány. "To je v pohodě. Myslím, že v sedm už budu mít čas," odpověděl.

A když pak dorazil, vysvětlil mi, že se svou novomanželkou absolvovali pouze úřední akt na radnici a že oslava bude někdy později. Položil jsem mu svou oblíbenou otázku, jak je šťastný, pokud by měl odpovědět číslem od jedné do deseti. V den svatby mi tenhle dotaz přijde dvojnásob případný. Zamyslel se. "Devět a půl," řekl po chvíli.

Co by se mělo stát, aby to bylo ještě o tu polovinu bodu víc? Na desítce? Znovu se zamyslel. "Nevím, možná kdybych k svatbě dostal nějaké lepší přání." Lepší přání? "No… všichni známí mi přejí upřímnou soustrast, případně říkají, že ztratili kamaráda. Tak bych chtěl slyšet něco lepšího."

V rozhovoru si tykáme, protože jsme spolu za poslední rok a půl mnohokrát vystupovali. Je o dvacet let mladší než já, ale stand-up dělá déle. Přátelství z divadelního zákulisí jsou podobná těm ze sportovní šatny. Sice své "spoluhráče" nevidíte nahé, ale… vlastně v jistém smyslu ano. Každopádně je dobře poznáte. Zjistíte, jak zvládají nervozitu, trému, neúspěch i úspěch. Tigran jde za svým úspěchem cílevědomě a soustředěně, až to vzbuzuje respekt.

Jak dlouho žiješ v Česku?

Jednadvacet let. Přijeli jsme, když mi bylo šest. Než jsme se sem přestěhovali, bydleli jsme do mých čtyř let v Arménii a pak dva roky na Ukrajině.

Proč jste přijeli do Česka? Do země, které se dnes i uprchlíci vyhýbají obloukem?

Tenkrát jsme si mysleli, že je to dobrý nápad. Ale asi jsme měli pokračovat do Německa.

Usmíváš se, takže to asi myslíš jako vtip.

Jo, já bych v Německu žít nechtěl. Neumím si představit, že bych vystupoval v němčině. To je hrozně legrační řeč.

Nevím, nikdy jsem žádný stand-up v němčině neslyšel.

Já vlastně taky ne. Možná to není tak hrozné. Ale stejně si myslím, že v němčině každé veřejné vystoupení nakonec lidem zní jako projev Himmlera.

Co si pamatuješ z té doby, kdy jste začali žít v Česku?

Moc toho není. Přímo z Ruzyně jsme přejeli do Berouna, kde jsme žili první rok, než jsme se přestěhovali do Prahy. Pamatuju si, že jsme bydleli v pronájmu v suterénu v rodinném domku. Nad námi měla byt paní, které ten dům patřil, a my jsme si hráli s jejími dětmi.

Jaká je tátova profese?

Učitel tělocviku. A máma je učitelka matematiky. Když jsme ještě byli v Arménii, táta taky učil matematiku. Ale neuměl ji, tak ho máma doma doučovala, co má dětem říkat další den. Myslím, že toho ty děti moc nenaučil. A trochu se bojím, jestli se některé z nich nestaly inženýry a nestaví teď v Arménii budovy nebo mosty.

Co si pamatuješ z dětství? Ve svých vystoupeních často mluvíš o stereotypech spojených s tím, že vypadáš jinak. Děti jsou v tomto ohledu často bezohlednější než dospělí. Máš s tím nějaké zkušenosti?

Když se člověk odlišuje, má to výhodu v tom, že je jedinečný. Že nezapadne. Ale nese to s sebou samozřejmě i nepříjemné momenty. Když se s někým pohádáš, tou poslední fází často je, že ti začne nadávat do národnosti, do barvy pleti nebo třeba do velikosti nosu. Ale mně to nijak zvlášť nevadilo.

Mluvíš česky bez přízvuku. Naučil ses snadno?

Jako dítě se člověk naučí bezbolestně. Nejvíc pomohlo to, že jsme si hráli s dcerou naší domácí. 

Tahali jste ji za vlasy…

Jasně, a nutili nosit burku. Máma někdy vzpomíná, jak byla užaslá, když jednou vyšla na zahradu a slyšela, že najednou mluvíme česky. "Podej mi tohle" nebo "běž tamhle", případně "přestaň brečet, nebo tě zabiju". Takové ty věty, co si říkají malé děti. Takže si žádné učení češtiny ani nepamatuju. To šlo samo.

Živíš se jako učitel v autoškole. To je zvláštní profese. Upřímně, kromě svého vlastního učitele autoškoly před nějakými třiceti lety jsem se vlastně s žádným jiným člověkem téhle profese nesetkal. A musím říct, že se to pro komika docela hodí.

Vážně?

Nevím, nějak mi to tak připadá. Jak ses k tomu dostal?

Nabídl mi tu práci majitel autoškoly. Asi před rokem a půl. To bylo tak, že měl žáka Španěla, který byl můj kamarád. A potřeboval někoho, kdo bude během jízdy překládat. Takové to "Jeďte pomaleji!" nebo "Za semaforem zahněte doprava". Když majitel viděl, že mluvím rusky i anglicky, zeptal se, jestli bych pro něj nechtěl pracovat. A já řekl, že jo.