Víc než od obětí války se můžeme naučit od viníků, říká spisovatelka Lundbergová

Román spisovatelky Lotty Lundbergové, který nyní vyšel v českém překladu pod názvem Nultá hodina, se vztahuje k poválečnému Německu. Jeho autorka ale kdysi prováděla turisty za železnou oponou a vozila je také do Prahy.

“Moc ráda jsem tehdy vykládala příběhy o Janu Husovi, reformaci, o Habsburcích, o roce 1918, 1948, 1968, o Miloši Formanovi, Kafkovi, Smetanovi, Haškovi, později o Václavu Havlovi,” vzpomíná v rozhovoru.

HN: Proč jste si jako východisko pro svou knihu zvolila zrovna poválečný Berlín, město, kde zdánlivě všechno skončilo?

Myslím, že o válce se toho ještě můžeme spoustu dozvědět. A zvlášť v době, kterou zažíváme dnes. Když jsem chodila do školy, vykládali nám jen o obětech. Já ale věřím, že víc než od nich se můžeme naučit od viníků.

HN: Proč?

Protože je podle mě pravděpodobnější, že se staneme pachateli než oběťmi. Myslím, že je velmi jednoduché zapomenout na své přesvědčení, na odvahu, na odpovědnost, a dívat se prostě stranou. Němci nás tudíž mohou hodně naučit. A to díky jejich úhlu pohledu − mají perspektivu těch, kdo jsou vinni.

Před dvanácti lety jsem se přestěhovala do Německa, protože jsem sbírala materiál pro jinou knihu – byl to román z doby před válkou, z třicátých let. Postupně mě začalo fascinovat, jak se Němci se svým problémem viny vypořádávají. A jak se snaží dosáhnout dobra. A v jejich úsilí je hluboká filozofická otázka, protože pokud se bojíte viny, pokud jste přesvědčen, že vina vás zraní, pak říkáte, že se svým prohřeškem nemáte nic společného. Jenže máte.

HN: Píšete, že vyhnout se rozhodnutí je totéž, jako se rozhodnout špatně či katastrofálně. Takže ten, kdo za války nebojoval, je také vinen?

Říkám, že by nebylo možné, aby Němci udělali to, co udělali, bez pomoci nás ostatních. Německo představuje velmi zajímavý prostor, kde se všechno pokazilo natolik, až vzniklo opravdové peklo, a kde se pak snažili všechno zase opravit. Do toho by se podle mě měla literatura snažit víc nahlédnout. Měla by se věnovat nejen příběhům obětí, ale také příběhům viníků.

Být lidskou bytostí znamená mít v sobě obě stránky. Není to černobílé. A viníkem můžete být z pěti procent, nebo z pětadevadesáti procent. Ne každý byl Hitler. Hodně lidí ale předstíralo, že nic nevidí. Proto je třeba diskutovat o vině a o tom, že se jí bojíme. Pokud si myslíte, že jste nikdy nic špatného neudělal, nebudete schopen nic napravit, a tedy jste mrtev − jste dokonalý.

HN: Do Berlína jste se přestěhovala kvůli knize − a pak jste tam zůstala. Proč?

Německá společnost je v mnoha ohledech vzdělanější než ve Švédsku, tím způsobem, který přičítám i České republice, o níž si také myslím, že stupeň vzdělání je tady vyšší. Ve Švédsku se žije pohodlně, ale Švédsko je zároveň určitým způsobem naivní, nezkušené, často povrchní. Je tak bohaté, tak občansky uspořádané, žije se v něm tak příjemně. Nemusíme nahlížet do existenciálních dilemat ani do morálních problémů, a pro mě je tudíž velmi inspirující žít v Berlíně. Také je tam samozřejmě levněji než ve Švédsku.

HN: Na vašem webu stojí, že jste jako průvodce také svého času doprovázela turisty za železnou oponu. Jak to?

V polovině 80. let jsem studovala v Uppsale politické vědy a v létě jsem doprovázela švédské a americké skupiny do Západního Berlína, odtud do východního a pak do Drážďan, Prahy, Bratislavy, Budapešti a Vídně. Trvalo to vždy čtrnáct dní a v Československu tehdy panoval socialistický režim.

HN: Proč jste neprovázela turisty třeba do Paříže či Londýna?

Mé kamarádky, když jsem byla mladá, chtěly jet nejčastěji do Paříže nebo do Los Angeles. Prostě na západ. Já jsem naopak vždycky snila o kavárnách v Budapešti a o kafkovských zámcích… Chtěla jsem se setkávat s básníky, s lékaři, s intelektuály a disidenty ve střední Evropě. Proč? Protože věřím, že Středoevropané jsou intelektuály klasického střihu. A je tady větší upřímnost.

HN: Co hledali za železnou oponou turisté, kterým jste dělala průvodce?

Byli už na Mallorce, v Itálii a ve Španělsku… a chtěli vidět "utajené jahodové palouky východní Evropy". Tak se tehdy říkalo Praze, Budapešti. Byli to vzdělanější turisté, než jsou ti, kteří touží po plážích, a bavilo je jisté dobrodružství.

Když jsme se zdrželi na hranici, protože nám se psy prohledali každý kufr, a přijeli jsme do pražského hotelu s dvouhodinovým zpožděním, už nám nedali večeři. A co teď? Vzít padesát lidí ke Švejkovi bez toho, že by se stoly zamluvily dva týdny dopředu, bylo nemožné. Jako průvodce jsem se docela děsila, co zase přijde, ale byla to i zábava. Moc ráda jsem tehdy vykládala příběhy o Janu Husovi, reformaci, o Habsburcích, o roce 1918, 1948, 1968, o Miloši Formanovi, Kafkovi, Smetanovi, Haškovi, později o Václavu Havlovi…

Prahu jsme milovali. Město z pohádky. Mohli jsme mít Karlův most pro sebe. Pivo bylo dobré, znali jsme zdejší hokejisty, vždyť Švédsko také hrálo hokej.

HN: V knize Nultá hodina jde o příběhy tří žen, jež musí volit mezi rodinou a svými tvůrčími ambicemi. Je to tedy kniha určená pro ženy?

To bychom ve Švédsku nikdy neřekli. Od sedm­desátých let neříkáme: "Tahle kniha je o gayích, takže je gayská, tahle je o Židech či černoších, takže je židovská nebo černošská." V Německu však třeba ještě stále můžete říct, že jde o ženskou knihu, protože skutečné knihy jsou přece napsány muži o mužích.

Samozřejmě že mě takové hodnocení zklamalo, ale nešokovalo, vím, jak řada lidí ještě smýšlí. Mám kamarádku, která má kněžské svěcení a čtyřicet let se věnuje poradenství pro lidi v krizi, a ta mi řekla: "Tvá kniha vynáší na povrch problémy, o kterých slýchám denně od všech klientů − od mužů i žen." Jejich potíže se vždy točí kolem tří různých věcí, což jsou i otázky mých hrdinek. Hedvika se ptá: "Jsem dost dobrá? (Jako křesťanka, jako matka, jako spisovatelka?)" Ingrid si klade otázku: "Miluje mě někdo?" A konečně otázka Isy. "K čemu to všechno je? Jaký je smysl života?" Troufnu si tvrdit, že tyhle otázky si nekladou jen ženy, ale nezřídka i muži. Nebo ne?

HN: Bezesporu. Nicméně postavení žen se už v Evropě mění, ne?

Ano, něco se mění. Díky feminismu. Naše ministryně zahraničí je třeba velmi kontroverzní, ovšem já souhlasím s jejím názorem, že při rozhodování o čemkoli by se mělo striktně dodržovat, že muži a ženy mají stejná práva, stejné zdroje a mají být všude stejně zastoupeni: na akademické půdě, v kostele, v politice. Souhlasím s ní také v tom, že to nejsou jen ženy, kdo musí za tuhle věc bojovat.

Feministické hnutí se musí napojit na mužské hnutí. To je to, co nás teď čeká v severských zemích. Nevím, jak daleko jste na tom vy v Čechách, všimla jsem si ale, že znám hodně českých spisovatelů a snad žádnou českou autorku. Jistěže existují, ale víc se prostě mluví o mužích. To je stále alarmující. Smutné. A já se pak musím ptát sama sebe, proč to ženy mají stále tak tvrdé?