Po čele mu stékají pramínky potu. Chodidla se boří do rozpáleného písku tuniské pláže, moře se vzdaluje. Snad si ho nikdo ze zbytku zájezdu nevšimne. Je poslední den dovolené, všichni se chtějí nabažit slunce. Z plavek se rychle převléká do kalhot a košile, ještě mokré si je strká do kapsy. Musí to udělat. Teď hned. Naposledy se ohlíží. Na žhnoucí ulici si zastavuje kolemjedoucí auto a nechává se odvézt do nedalekého hlavního města Tunisu.
Píše se rok 1962 a byla to náhoda, že se na zájezd do africké země vůbec dostal. On, s takovou rodinnou historií. Přičítá to jistému uvolňování komunistického režimu. Měl čerstvě dostudovanou medicínu a na první pracovní štaci ho poslali na ortopedii do Teplic. Když si žádal o dovolenou, kolegové si ho dobírali. "Abys ses nám v té cizině nezapomněl." On tehdy jen ironicky podotkl: "Teď? Když jsem dostal přidáno?" V hlavě už měl ale plán.
Do Tunisu vedla tehdy krkolomná cesta. Se skupinou dalších turistů odjel z Prahy vlakem do Oděsy, kde přestoupil na ruskou loď, jež je převezla Středozemím. Byl říjen, po hlavní sezoně, ale nadšeným Čechům a Slovákům to bylo jedno. Hlavně že uvidí moře. Afriku!
"Kam přesně to bude?" vytrhává ho ze vzpomínek řidič. Jsou na předměstí Tunisu.
"Římskokatolický kostel," vyhrkne Pavel Ort připravenou odpověď. Tam přece pomáhají potřebným v nouzi.
◼ Narodil se v Praze, vystudoval všeobecné lékařství na Univerzitě Karlově. Do Spojených států emigroval v roce 1963. Pracuje na Newyorské univerzitě, kde získal titul profesora.
◼ Posledních jedenáct let působí jako primář ortopedie v americké vládní instituci VA Medical Center, která
se stará o vojenské vysloužilce a je součástí Newyorské univerzity.
◼ Podílel se na vývoji implantátu
hip compression screw pro operace zlomenin kyčelního kloubu, na než se profesně zaměřuje.
◼ Žije na
Manhattanu, ze dvou manželství má čtyři děti.
Setkává se s knězem, který mu sice v kostele přespat nedovolí, ale řekne mu o skupině východních Němců, kteří se na něj před pár dny obrátili se stejným záměrem. Utéct a dostat azyl od tuniské vlády.
"Zkuste to na německé ambasádě," radí mu farář.
Neváhá a se šesti dolary v ruce, což bylo kapesné od československé vlády na zahraniční rekreaci, vyráží na velvyslanectví. Ujímá se ho kulturní atašé, kterého oslovil jeho příběh. Zve ho na večeři a poté ho vede k arabskému úředníkovi. Ten si ho krátce proklepne a do ruky bere osudné razítko.
Německý atašé mu ještě připomíná: "Zpátky do Oděsy odplouvá vaše loď za 15 minut. Jestli jste si to rozmyslel, ještě vás stihnu odvézt do přístavu."
"Ne," říká razantně Pavel Ort. V tu chvíli dostává tuniský azyl. Už není československý turista, ale politický uprchlík. Sice vůbec neví, kam půjde, kde přespí a kde se nají, ale cítí ohromné štěstí. Je svobodný. Dokázal to.
Dáte si červené?
O půlstoletí později se s českým lékařem Pavlem Ortem setkáváme v jeho bytě na Manhattanu. Právě sem tehdy utekl, aby začal nový život. Je letní podvečer, slunce ještě nezapadlo, ale okolní mrakodrapy už se začínají rozsvěcet. Žije v 17. patře apartmánového domu v půvabné čtvrti Gramercy Park, jen pár minut pěšky od veteránské nemocnice patřící k Newyorské univerzitě, kde pracuje jako primář ortopedie.
"Kdybych neemigroval, těžko bych dostal takovou šanci. Ve Státech se nikdo nedívá na to, odkud jste a jaké máte konexe. Dají vám příležitost, a pokud ukážete, že něco umíte, můžete udělat velkou kariéru. To je celé tajemství Ameriky. Z velké části ji vybudovali přistěhovalci," říká Pavel Ort a do dvou skleniček nalévá červené víno. Vypadá skvěle, osmdesátku bych mu nehádala ani náhodou. Navíc dosud operuje a věnuje se studentům.
Přišel Americe na kloub
Jeho několikapokojový byt připomíná zmenšené Česko. Stěny jsou hustě pokryté obrazy českých autorů. Nejvíc grafik má od svého kamaráda Kristiana Kodeta, který do Ameriky také emigroval. Pavel Ort si od něj obrazy kupoval, aby ho v zámoří finančně podpořil. Vedle toho tu visí i díla Petra Síse, Mikoláše Alše nebo Vojtěcha Hynaise. Na řadě z nich jsou výjevy z centra Prahy, kde Pavel Ort vyrůstal.
V životě se dostal někdy až příliš blízko spoustě důležitých historických událostí a osobností. Když si to všechno vyslechnu, napadá mě, že je to takový český Forrest Gump. Mimochodem, Pavel Ort také běhá. Zrovna trénuje na pětikilometrový závod newyorským Central Parkem.
S Havlem na bruslích
Narodil se ve stejném roce jako Václav Havel, s nímž chodil na základní školu ve Voršilské ulici. "Měli jsme stejnou spádovou oblast. Bruslívali jsme spolu pod Jiráskovým mostem a hráli jsme si na Žofíně. Václav byl ale od dětství takový intelektuál." Po letech se s prominentním spolužákem setkal právě v New Yorku. "V osmašedesátém přiletěl za Voskovcem, který tu pracoval v divadle. Václav byl u nás na večeři a já ho asi trochu unavoval, protože jsem mu pořád říkal, jak je New York úžasný," usmívá se Ort, který tehdy pravidelně navštěvoval představení Havlových her ve Spojených státech. Později tam sbíral podpisy pod petice za dramatikovo propuštění z vězení, které posílal ústřednímu výboru komunistické strany. "Kvůli tomu jsem nesměl do Československa ani na návštěvu, totéž platilo pro moji rodinu."
S Havlem se pak setkal ještě jednou − po revoluci a naprosto neplánovaně. Už jako český prezident přijel Václav Havel převzít čestný doktorát na Harvardovu univerzitu, kde zároveň přednesl slavnostní řeč k promoci čerstvých absolventů. "Mezi promovanými byla i moje dcera Zuzana. Krátce jsme se s Václavem sešli a bylo to naposledy, co jsme se viděli."
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
