V Chudobíně najdete 250 obyvatel a tři kostely. Za dvěma z nich stojí ambiciózní farář Žídek

Zabloudili jsme na širou Rus nebo do Byzance? Kdo cestuje Hanou po silnici z Litovle do Olomouce, nemůže přehlédnout v kraji zcela neobvyklé baňaté kupole zvedající se nad vesničkou Chudobín. Čtyři báně patří zdejšímu pravoslavnému kostelu a pátá, největší, se kupodivu vyjímá nad střechou svatostánku Československé církve husitské. Oba chrámy nesou jména věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

A tři minuty chůze od nich stojí třetí zdejší kostel, římskokatolický. Je pojmenován po svém patronovi, svatém Františku Serafínském. Brzy tomu bude sto let, co právě tento kostel obsadil se svými věrnými exkomunikovaný katolický farář Josef Žídek, jenž krátce předtím v obci založil pobočku nové Církve československé a tři roky odmítal katolíky do jejich svatostánku pouštět. Když vláda nařídila vydat chrám katolické církvi zpět, Žídek dosáhl vybudování nového kostela. Ambiciózní duchovní se ale v nově vzniklém společenství také nepohodl a rozdělil vesnici podruhé. Sehnal peníze na stavbu třetího chrámu. Pravoslavného.

Pánbíčka si nech od cesty

Po zahradách kolem pravoslavného kostela se prohání smečka koček s originálními jmény: Hajzlíček, Šušínek, Smráďa. Kočky i pozemky, včetně části toho, na němž stojí chrám, patří vnukovi zdejšího legendárního kněze, Ivo Žídkovi. 58letý údržbář technických služeb z nedalekého Uničova také hned vedle kostela bydlí. V Chudobíně má pověst recesisty. Když jde do hospody, ohlásí se nepřeslechnutelným: "Pozdrav pánbůh!" Navzdory tomu, že je nevěřícím, jako dnes v kdysi nábožensky zanícené obci ostatně většina místních. "Štamgasti jsou hned naježení: ,Toho pánbíčka si nech od cesty'," směje se pan Žídek na zahradě domu, kde jeho děd, náboženský aktivista, bydlel.

Farář Josef Žídek je pohřbený sto metrů odtud, na hřbitově za ortodoxním kostelem, kde spočívají nebožtíci všech tří zdejších vyznání. Jeho vnuk si na muže robustní sedlácké postavy, který kdysi obrátil život ve vesnici vzhůru nohama a rozdělil nejen církve, ale kvůli víře i hospody, vzpomíná jen útržkovitě. Josef Žídek zemřel, když bylo jeho vnukovi deset let, v roce 1968. "Byl to všeznalec, i ke stáru výborný řemeslník, dobře vařil," líčí ho Ivo Žídek. Činy svého předka hájí: "Ve všech církvích mu slibovali funkce, ale podfoukli ho."

Ambiciózní Josef Žídek měl totiž nakonec potíže i po svém přestupu k pravoslavným. I s nimi se rozešel v roce 1938 ve zlém. Vrátil se s prosíkem ke katolické církvi a ta nezbedného syna opět přivinula na svou hruď. Ale už ne jako duchovního, nýbrž jako laika. "Pak už v obci neměl vůbec dobré jméno," podotýká Emanuel Lang, jeden z pravidelných návštěvníků bohoslužeb ve zdejším pravoslavném kostele.