Rozhovor dcery s otcem: Bojíš se budoucnosti? ptá se Natálie Kocábová svého otce Michaela

Upřímně děkuji, že jsi přijal nabídku udělat se mnou rozhovor, ačkoliv v tom nemám žádnou praxi.

Nemusíš, Natálko, není za co, je to skutečně prazvláštní a nový formát, který zřejmě bude dovysvětlen až v budoucnosti. Co to vlastně znamená, že děti dělají rozhovor se svými rodiči? Je to snaha vykrýt nedostatek času redaktorů? Nebo to má ukázat, jak se mají děti kriticky stavět k rodičům? Nebo je to psychologický experiment? Jsem na to zvědavý. Zkusme to.

Vím, co je to dokončit nový projekt. U mě se vždycky dostaví takový ten okamžik prázdnoty. Pamatuješ si, jaké jsi měl pocity, když jsi podal ruku poslednímu generálovi sovětské armády?

Lišily se od pocitů po maturitě, kdy jsem měl pocit prázdnoty. S tím se mladí lidé často setkávají. Tehdy před 25 lety jsem byl ale šťastný. Ne z důvodu osobního uspokojení, i když to tam taky sehrávalo určitou roli, ale že to proběhlo nakonec tak zdárně a přesně podle harmonogramu. Celou dobu jsem pochyboval, že se to povede, čekal jsem, že se každou chvíli objeví nějaká nečekaná okolnost, tak jak to zažíváme v současné politice. Třeba Nagyová byla tři roky kriminálnicí, aby se později ukázalo, že je nevinná. Ištvan se Šlachtou byli velcí bojovníci, aby se ukázalo, že to bylo jenom prázdné bouchnutí do stolu. Který z aktérů tedy zneužil svého postavení? Série nepředvídatelných komplikací vyústila v neúspěch celé akce. No a tohle jsem očekával v průběhu odsunu. Že najednou dojde ke zvratu. Bylo to svým způsobem neuvěřitelné, že po 23 letech tvrdé okupace Československa sovětskou armádou, která se dá v mnohém (určitě ne ve všem) přirovnat k okupaci hitlerovskou armádou od roku 1939, je tady najednou taková dějinná skulina, která umožňuje elegantně proklouznout na svobodu. Mimo vliv Sovětského svazu. No a když to všechno dobře dopadlo a 27. června poslední sovětský voják odjel a bez nepřátelství se rozloučil, opravdu jsem si oddychl. Potom se objevil pocit velké spokojenosti.

Pamatuješ si, co sis tehdy myslel o budoucnosti? Předpokládal jsi, že se ruská propaganda takhle rychle vrátí a že začneme zase mířit na východ?

Obával jsem se toho, a proto jsem byl často podezíraný z rusofobie. Je to naznačeno i v mých tehdejších parlamentních projevech. V průběhu odsunu jsem konstatoval, že se uzavírá temná minulost našich dějin, že děláme tlustou čáru a před námi leží rozvoj přátelských vztahů na bázi svrchovanosti a svébytnosti každé země. Tak to mělo být, stále ještě v to doufáme, ale jaksi se to "dočasně" odkládá. V té době byl u moci Gorbačov, později Jelcin a vše nasvědčovalo tomu, že Rusové se dočkají plnohodnotné demokracie a že my budeme moci jako někdo, kdo s nimi má sice neblahou zkušenost, ale dobře je zná, sehrávat roli mostu mezi Východem a Západem. Masaryk kdysi prohlásil něco ve smyslu, že všemu lze porozumět, jen nevysvětlitelná je inklinace českého národa k Rusku. Toho jsme tedy mohli využít. Ovšem ne takovým způsobem, že budeme bagatelizovat ruské vojenské agrese. Mohli jsme být těmi, kteří se zasadí o rozvoj nových vztahů evropských států s již demokratickým Ruskem, které plně respektuje politickou realitu, jež se vyvinula po pádu komunistických režimů na konci bipolarity. Jenže pak se dostal k moci Putin a všechno se to nějak zvrtlo. Někdo vzal do rukou tágo a falešně šťouchl do ruské koule a ta se opět začala točit komplikovaně a nepředvídatelně. Znovu se objevily velkoruské imperiální choutky a snaha o obnovení vlivu z dob Sovětského svazu. Pro tato varování jsem se stal v očích některých našich obyvatel rusofobem, kterým jsem ovšem nebyl a nejsem ani teď. Mám rád ruskou literaturu, hudbu, balet a umění obecně. Tebe jsem vedl k tomu, abys četla ruské klasiky v čele s Dostojevským. Toho dodnes považuji za úplný vrchol světového umění. Ale zkušenost se sovětským vedením a dnes už i zkušenost s vedením ruským je stále velmi negativní. Doufám, a to pořád platí, že jednou nastane čas, že budeme konečně moct udělat tu kýženou tlustou čáru.