V šatech s vůní ananasu: V udržitelné módě se sleduje životní cyklus produktu, tvrdí módní expertka

Vždycky chtěla mít vlastní oděvní značku. Když ale vystudovala textilní a oděvní návrhářství na Technické univerzitě v Liberci, uvědomila si, že vlastně pořád vůbec neví, jak tenhle byznys funguje. Vypravila se tedy na stáž do Londýna, kde jí nabídli práci. A začala poznávat módní průmysl. Po Londýně následovala Paříž, kde pracovala jako asistentka nákupčího pro řetězec obchodních domů Galeries Lafayette.

"Najednou mi začalo docházet, co všechno se v tomhle průmyslu děje. Právě tehdy došlo k neštěstí v Bangladéši, když se zřítila oděvní fabrika Rana Plaza, kde zahynulo přes tisíc lidí. Protože se šetřilo na bezpečnostních opatřeních. A já jsem měla v popisu práce na podobné fabriky v Asii tlačit, aby nám to dodaly rychleji a laciněji, a vyhrožovat pokutami. Uvědomila jsem si, že tohle dělat nemůžu a nechci," říká Kamila Boudová. "Rozhodla jsem se, že budu hledat cesty, jak to dělat jinak."

Co je tedy trvale udržitelná móda?

Udržitelná móda je móda, která je lidově řečeno vyráběná s ohledem na životní prostředí, na člověka i na zisk. Zohledňuje tedy tři pilíře udržitelnosti: environmentální, sociální a ekonomický. Oproti tomu dnešní konvenční móda se soustřeďuje z 99,9 procenta pouze na zisk. Opírá se tedy jen o ekonomický pilíř. Drtivá většina firem na trhu je orientovaná pouze na výrobu peněz, prodej oblečení není víc než nástroj. Ty firmy však nevytvářejí nějaké hodnoty, ani pro svoje zákazníky. Nejvíce se to projevuje v tlaku na snižování nákladů, šetří se na lidech, na bezpečnosti práce, na čištění vody i na chemikáliích, takže se používají laciné, agresivní chemické látky, které škodí životnímu prostředí.

V šatech s vůní ananasu

Zatímco udržitelná móda dělá co?

V udržitelné módě se mnohem víc sleduje životní cyklus produktu. Počínaje tím, z čeho to vyrobíme, přes to, jak se o to může člověk starat, v čem se to bude prát, a konče vyhozením. Jestli to můžeme přidat do kompostu, aby to nakrmilo přírodu, nebo zda se to dá recyklovat, vrátit do systému, využít k výrobě nového oblečení ve stejné kvalitě. To se týká přístupu k životnímu prostředí. Pak je tu sociální složka. V rámci udržitelného rozvoje se přemýšlí o tom, že jsou tu pořád ještě miliardy lidí pod hranicí chudoby a třeba by se s tím mohlo něco provést. A že populační růst ve třetím světě je neudržitelný, ale pokud tam chceme snížit porodnost, což je ostatně i v našem zájmu, je potřeba, aby tamní populace zbohatla a získala větší vzdělání. Aby tam holky nerodily ve čtrnácti, ale šly do školy. Tohle všechno dnešní módní průmysl nezajímá, ten hledá zemi, kde je nejlevnější pracovní síla.

Takže bojujete mimo jiné proti takzvaným sweatshopům, tedy fabrikám ve třetím světě, kde místní chudina vyrábí za dost zoufalých podmínek a za minimální mzdu oblečení pro celý svět?

Tyhle továrny nejsou příčinou problému, tou jsou spíš velké globální módní značky, které tyhle chudé země vyhledávají. Dnes se ve světovém oděvním průmyslu odehrává to, čemu se v angličtině říká "race to the bottom", tedy stav, kdy se všichni předhánějí, kdo najde tu nejzoufalejší oblast na světě, kde lidi přistoupí na ještě horší podmínky. Když se jedné značce podaří vyrobit tričko za čtyři dolary, musí to hned dokázat všichni její konkurenti. A hranice se zase posune níž. Tlak na snižování nákladů je enormní. V posledních 10 letech klesá cena oblečení a zároveň roste celkový objem výroby a stoupají marže velkým oděvním značkám. Takže se šetří na lidech, kteří nemají moc na výběr, a pak na vstupních surovinách. Oblečení je dneska téměř průhledné, párkrát ho vyperete a ztratí tvar, žmolkuje se, rozpadá se.

Dalo by se tvrdit, že třeba dvacet let průběžně klesá kvalita oblečení, které se prodává v běžných obchodech?

Jistě. Vezměte si jen gramáž běžné bavlněné látky. Ta je dneska úplně někde jinde než před dvaceti lety. Jedna šéfka second handu si mi nedávno stěžovala, že musela úplně přestat přijímat zboží z Velké Británie, protože tam funguje Primark, velká síť obchodů, kde mají asi nejlevnější oblečení, které jsem kdy viděla. Mají třeba obrovskou prodejnu na slavné londýnské Oxford Street, plnou věcí za pakatel. Jenže po krátkém onošení už jsou nepoužitelné, můžete je jenom vyhodit. To jejich oblečení nemá smysl ani prát. Člověk si to kupuje, aby ušetřil, ale vlastně tím vyhazuje peníze. Ale dneska nás to vlastně už ani nepřekvapí, připadá nám normální, že se šaty hned rozpadnou.