Kde soudruzi z Číny neudělali chybu: Reportáž ze země, kde zítra může znamenat pozítří

"Jsem ze západní Číny, ale po škole jsem musel odejít. Žil jsem v jednom ospalém městečku, lidé tam až tak tvrdě nepracovali, neměli velké ambice něčeho dosáhnout, bylo to jako..." Muž naproti mně se odmlčí a přemýšlí, jak by mi tu zaostalost přiblížil. "No, bylo to jako někde v Evropě."

Ten muž se jmenuje Li Wej-tchao. Poté co opustil svoje provinční městečko (pět milionů obyvatel), studoval v Londýně a Soulu, pracoval v Pekingu a dnes v Šanghaji vytváří PR mnoha zahraničním firmám. Je mimořádně přátelský a otevřený a je členem Komunistické strany Číny.

Strávil jsem v Číně dva týdny rozhovory s lidmi, jako je on, prošel jsem sedm velkých měst a procestoval pět tisíc kilometrů ve snaze najít odpověď na tyto základní otázky. Za prvé: jak si dokázala čínská komunistická strana udržet moc, když se to sovětské ani české nepodařilo, a co to vypovídá o systému, který ve střední Evropě považujeme z principu za nefunkční? Za druhé: jak vypadá Čína, která dnes vyrábí všechny naše mobily a plastové hračky, a jaká je šance, že této Číně budou země jako Slovensko či Česko schopny konkurovat i za deset let?

Hlavní město šuntu

Nejdříve jsem chtěl vidět ponožkové město (Ta-tchang, třetina světové produkce ponožek), deštníkové město (Sung-sia, 30 procent produkce) nebo zapalovačové město (Wen-čou, 80 procent), ale nakonec sedím v rychlovlaku ze Šanghaje do Ťi-wu − hlavního města čínského šuntu.

Už z vybavení hotelového pokoje je jasné, že se sem nechodí za památkami − vedle šamponku a ručníku je nachystaný prezervativ, čisté trenýrky a pěna do koupele "zabraňující přenosu AIDS". Na nočním stolku laminovaný nápis "Neberte syntetické drogy". Sem přicházejí nákupčí ze sítí obchůdků prodávajících "vše za euro" z Bratislavy a Bukurešti a majitelé továren na kabelky z Istanbulu a Islámábádu, aby si našli dodavatele na zdejším "trhu drobných předmětů".

 Představte si velké nákupní centrum, řekněme bratislavskou Ikeu. Prodlužte ji na trojnásobek. Položte na střechu ještě jednu takovou Ikeu. A za sebou do řady postavte pět takových budov. Nyní vejděte dovnitř. Estetické priority jsou přesně opačné, než má Ikea: zvenčí je to velkolepá moderní architektura, uvnitř přítmí a nic než nekonečné řady tisíců obchůdků. Každý pětkrát pět metrů, každý do posledního centimetru zaplněný vzorky zboží.

Začnu je počítat ne na počet obchodů, ale na minuty. První minuta, druhá minuta, stále kráčím jen kolem obchodů prodávajících výhradně hodinky. Chodby se po každé půlminutě rozbíhají do dvou stran a též ve vedlejších ulicích jsou stále jen hodinky. Šály: první, druhá, třetí minuta. Minuta pásek do registračních pokladen. Tři minuty plnicích per. Minuta ručních vrtaček. Dvacet sekund obchodů neprodávajících nic jiného než stužky do květů. Čtvrthodinka opasků a v rámci ní několik uliček, kde se prodávají jen přezky k páskům.

Můžete kráčet dva kilometry stále rovně, mezitím po chodbách spojujících jednotlivé bloky čtyřikrát přejdete přes dálnici, zcela se změní scenerie za okny, ale stále míjíte stejně velké obchody, ve kterých si z jednoho sortimentu nemůžete koupit pouze jeden kus, ale můžete si objednat pět tisíc balíčků samolepících barevných papírků po 27 centech, krabici kabelů k iPhonu (falešné 15 centů, originál 95 centů) nebo kontejner fotbalových míčů po jednom euru.

Kde soudruzi z Číny neudělali chybu

Další 3
fotografie

"Měl jsem klientku, která chtěla vidět vše, co se týká kabelek, ale po dvou dnech jsme to vzdali," říká mi můj průvodce a tlumočník Pavel Dvořák. Mně po dvou dnech krvácejí otlaky na obou nohách a na mapě města vidím, že z 25 nákupních zón jsem navštívil zatím šest.

Do městské části se zapalovači jsem omylem zabloudil, když jsem hledal trh s autosoučástkami, a tam to vypadá takto: vezměte naše hustě zastavěné sídliště, odstraňte zeleň i asfalt na silnici a místo každého přízemního bytu, dveří i okna dejte jeden obchod se zapalovači.

Je to celé omračující zážitek, něco jako ve vatikánské bazilice svatého Petra, kdyby byla inženýrskou stavbou: zbývá jen pocit neuchopitelné obrovitosti prostoru, který nemá žádné lidské měřítko a nedokážete ho vůbec pochopit. Myslím, že už nikdy v životě nechci nic nakupovat. Ale ještě chci vidět, jak se ty věci vyrábějí.

Kolik vydělávají Číňané

Začněme hádankou. Představte si nafukovací hrad, na kterém skáčou vaše děti v nějakém nákupním centru. Může to být tradiční hrad s Mickey Mousem nebo moderní s Mimoni. Teď si představte, jak se takový hrad vyrábí. Stačí k tomu jedna menší tovární hala. U vchodu je obrovský stůl, po kterém jezdí jednoduchá robotická ruka a stříhá materiál. Uprostřed haly leží na zemi naskládané různě nařezané kusy hradu. A v poslední třetině sedí za starými šicími stroji tucet dělníků, kteří velké kusy na stole otáčejí a sešívají. Když hrad sešijí, připojí ventilátor, nafouknou ho a otestují ho tak, že si uvnitř důkladně pošlapou. (Ano, mohou i návštěvy.)