S vojáky v Afghánistánu jsem se snažil skamarádit, vypráví spisovatel Paolo Giordano

Italský spisovatel Paolo Giordano píše o vztazích. Jednou tak činí v té nejintimnější rovině dvou lidí, jindy z opačného pohledu vojáků "bez soukromí". 

Giordano vzbudil pozornost hned prvními dvěma romány, křest své třetí knihy přeložené do češtiny přijel oslavit do Prahy.

HN: V Osamělosti prvočísel používáte metaforu, kdy prvočísla jsou oddělena podobně jako vaši hlavní hrdinové, kteří nedokážou navázat plnohodnotný vztah. A co ideální vztah dvou lidí − lze ho taky matematicky vyjádřit?

Dobrý vztah? Spíš než čísla bych si v takovém případě představil diagramy, které se protínají…

HN: Geometricky? V prostoru?

Ano.

HN: Zabýváte se ještě fyzikou profesionálně?

Ne, z univerzity jsem odešel zhruba před pěti lety. Píši teď o vědě občas do novin, ale na jednodušší úrovni.

HN: Popularizujete vědu?

Tak jako mnoho autorů jsem začal recenzovat knihy, pak jsem dlouho přispíval na kulturní stránku a poté mě coby bývalého fyzika poprosili, abych psal o věcech ze svého oboru, jako jsou gravitační vlny a podobně. Postupně jsem se věnoval i pestřejším tématům, mám za sebou i řadu reportáží, nejen o vědě, o všem možném.

HN: Osamělost prvočísel je o vztahu dvou lidí, Tělo vypráví o italských vojácích na misi v Afghánistánu. Proč ten posun od intimity do prostředí, jež je nedostatkem soukromí proslulé?

Pravděpodobně mi šlo právě o tu kolektivní zkušenost. V době mezi těmi dvěma knihami jsem hodně cestoval, byl jsem dost sám, a možná jsem potřeboval knihu "nacpanou" lidmi. Také jsem asi potřeboval něco dost extrémního, protože celá ta věc s první knihou mi trochu přerostla přes hlavu. Najednou bylo těžké najít v důvěrně známém světě něco, co by mě opravdu přitahovalo. Hledal jsem téma, jež by mě z toho všeho vyvedlo ven.

HN: Takže jste se vypravil s vojáky do Afghánistánu − jaký jste z toho měl pocit?

Cítil jsem se docela uvolněně. Řekl jsem jim, že jsem novinář, což situaci usnadnilo. Když se totiž řekne "spisovatel", lidé začnou uvažovat: Co ten člověk ode mě chce? A navíc mě tam poslal časopis Vanity Fair, což vše usnadnilo ještě víc. Vojáci si okamžitě začali představovat dívky, které ten časopis budou číst a uvidí jejich fotky.

HN: Kolik času jste tam strávil?

Jel jsem tam dvakrát, nejdřív přibližně na 20 dní, a legrační bylo, že poprvé jsem vůbec neměl strach. Na tyhle vzdálené konflikty máte tendenci se dívat jako na něco, kde se v zásadě nic neděje, ale na místě to bylo úplně jiné. Šokovalo mě to. Když jsem se pak vrátil do Itálie, tak jeden z vojáků, které jsem tam potkal, přišel o život. Když jsem tam měl jet podruhé, a tehdy jsem už měl knihu z poloviny napsanou, zažíval jsem opravdový strach. Vůbec se mi tam nechtělo.

HN: Ty vojáky jste oslovoval jako žurnalista?

Ano, udělal jsem spoustu rozhovorů, ale má obvyklá pracovní metoda je moc nezasahovat. Zkoušel jsem je spíš pozorovat. Prostě jsem se snažil s nimi skamarádit. Trávit s nimi volný čas, všimnout si, co poslouchají… Nehledal jsem žádné převratné zprávy o vojácích do titulků, šlo mi o lidskou stránku toho všeho.

HN: Zvláštní moment v knize je, když na základnu přijede jakási agentka s nejasným úkolem a je jasné, že vojáci jí nevěří.

Armáda je svět s velmi komplikovanými vztahy. Samozřejmě má výraznou hierarchii, ale najdete tam i podezírání, žárlivost, intriky, což je též fascinující. Pod povrchem se toho odehrávalo tolik, že jsem se musel dostat o něco hlouběji, a pak se to všechno otevřelo.

HN: Jak vojáci a jejich rodiny zareagovaly, když kniha vyšla?

Jsou tu dvě roviny. S některými z nich jsem se spřátelil, takže jsme si dokázali povídat uvolněněji, a myslím, že cítili, že byli popsáni pravdivě. A pak je tady ta veliká armádní struktura, která se ke mně chovala laskavě, ale sama o sobě je chladná. Armády navíc nemají v oblibě ten druh publicity, který není tak úplně…

HN: Pod jejich kontrolou?

Ne tak docela, protože tam nebylo moc co skrývat, z mého úhlu pohledu. Spíš nejsou zvyklí na něco, co je neodhadnutelné − tvůrčí. Zároveň jsem přesvědčen, že vojáci byli nejhoršími čtenáři mé knihy, neboť měli sklony všímat si velice realistických detailů a poměřovat je se svou zkušeností. Jenže ta kniha přímo o tomhle nevypráví. Je to spíš metafora, nic doslovného. Zajímám se v ní o to, co se děje s lidskou duší.

HN: Kniha se líbí mnoha lidem, a to z různých důvodů. Máte nějakou představu o svém čtenáři?

Myslím, že klasický čtenář mých knih se od první knihy ke druhé hodně změnil. Ta druhá přilákala daleko víc mužů. Což nebylo úplně v pořádku. Ano, je to kniha o mužském světě, vždycky jsem ale doufal, že bude mnohem zajímavější z ženské perspektivy, jako příležitost nahlédnout tak trochu do mužské šatny…, ale vlastně se mi nelíbí vytvářet nějaký profil svých čtenářů. Myslím, že to není zdravé.

HN: Vaše knihy podle mě spojuje určité mentální schéma. Jde tu spíš o kvalitu vztahů než o jejich aktéry. Začínáte vždy psát s nějakou psychologickou, řekněme geometrickou představou těchto vztahů?

Neříkejme tomu psychologická geometrie, protože je to příliš racionální a ve skutečnosti to tak nefunguje; začínám s psychologickou dynamikou, která mi připadá zajímavá. Může to být něco jednoduchého, jako v poslední knize vztah tří osob. Něco, co vytvoří prostor pro román, pro uvažování, pro psaní. Musí tam být nějaký vztah, který je jistým způsobem kontroverzní.

HN: Vycházíte z vlastní zkušenosti a z příběhů vaší rodiny, přátel, nebo je to obecnější?

Většinou je mi ta dynamika docela blízká. Vždycky jsem tam někde schovaný, někde je tam také ukryta moje rodina, někde jsou tam mí přátelé. Když ale píšu, snažím se zapomenout na to, odkud jsem vyšel.

HN: Jak pracujete s jazykem?

Mažu hodně. Cokoli vyjde, je zkráceno minimálně o třetinu. A myslím si, že v mém případě je to ten nejlepší způsob, jak zlepšit kvalitu textu. Vynechat souvislosti, které čtenáři můžou připadat jako samozřejmé. Snažím se to vylepšovat na všech rovinách.

HN: Jakou roli sehrají redaktoři?

Rád svůj text konfrontuji v různých fázích. Ze všeho nejdřív pracuju s manželkou, je to má první čtenářka. Hodně o rukopise diskutujeme. Spolu dokážeme knihu dotáhnout zhruba na úroveň, kdy vypadá tak, jak si ji představuju. Pak mám přinejmenším několik redaktorů v nakladatelství, kteří na textu pracují. A já se snažím být tak otevřený jejich návrhům, jak jenom dokážu. Většinou přijmu každou kritiku, každý návrh, protože mi obvykle připadá, že je to ku prospěchu věci. Samozřejmě vše zvažuji, věřím ale, že redaktorská práce je základ.

HN: Vaše knihy vyšly v řadě překladů. Které z nich máte nejradši? Řídíte se třeba podle obálky? Nebo podle kampaně nakladatelství?

Můžu si přečíst jen některé z nich, ty, které vyšly anglicky, francouzsky, španělsky, trochu rozumím německy, ale všechny ostatní jsou pro mě zahaleny tajemstvím. Obecně překladatelům hodně věřím, jsem v kontaktu s většinou z nich. Posílají mi obyčejně své otázky a já můžu vidět, nakolik jdou do detailu. Někdy dokonce dojde k dalšímu stupni redakční práce s knihou. Stalo se, že jsem v knize změnil určité věci, protože překladatel na ně poukázal.