Trému mám pořád, když zhasnou světla v hledišti, říká legenda francouzského šansonu Charles Aznavour

Čekala jsem tu nejděsivější variantu. Vzpomínáte na film Notting Hill? Novináři vstupují do nablýskaného hotelového apartmá, poslušně se řadí do fronty na filmovou hvězdu a pak se před ní střídají po deseti minutách − jako husy, jedna pěkně za druhou, vychrlí svých pět připravených otázek, takže dotyčná star po pár minutách, ubita, už stejně netuší, zda právě promlouvá k čtenářům kulturního věstníku nebo magazínu Kůň a pes…

Tak přesně to jsem čekala a cestou po pařížském bulváru de Courcelles si k tomu ještě broukala ten nádherně houpavý Aznavourův slaďák She, aby příprava na rozhovor s devadesátiletou legendou byla stylová.

Jenže − tak to přesně nebylo. Hudební nakladatelství, jež Charles Aznavour spoluvlastní, sice sídlí ve výstavné pařížské čtvrti, ale jeho prostory nejsou nablýskané, nýbrž přecpané starými gramofony, kytarami a mladými lidmi.

Zformovat novinářskou frontu? Zhola nemožné, do přijímacího prostoru za dveřmi jsme se vešly sotva dvě. A připravené otázky? Na ty mi Charles Aznavour nedal ani pomyslet, prostě jsme si začali povídat.

Nevím, jestli je takový profík nebo bezprostřední povaha, ale za více než hodinu se pak ani jednou nepodíval na hodinky, nezavolal na pomoc syna Nicholase a ani se nezasekl, když jsme zabrousili k osobnějším tématům. "Milá dámo, jste opovážlivá," nadzvedl jen obočí a nabídl mi s úsměvem kávu. A ještě než jsme se rozloučili, chtěl se naučit pár českých slovíček. Tím mě skoro dojal. Legenda. 6. dubna by měl poprvé zazpívat v pražském Kongresovém centru.

HN: Je skutečně pravda, že jste nikdy nekoncertoval v Praze?

Měl jsem u vás mít koncert v devětašedesátém, po invazi ruských vojsk. Ale pak se upálil ten student a z koncertu sešlo.

HN: Mám tomu rozumět tak, že jste po smrti Jana Palacha sám koncert zrušil?

Já ne. Zrušili ho organizátoři, možná někdo z vládnoucích činitelů. Nepokládali za vhodné, aby se v takové situaci zpívalo. Tak mi to kdosi interpretoval a já zase tolik nezkoumal, co za tím vězí. Jestli se třeba nebáli srocení lidí, a tak preventivně zakázali všechny veřejné akce. Do Prahy jsem se pak ale několikrát vrátil, točil jsem u vás dva filmy.

HN: Jaké filmy?

Ten první byl Balzakův Otec Goriot. A ještě předtím jeden americký nebo anglický film. Omlouvám se, dělal jsem toho tolik, víc než osmdesát filmů. Je těžké si vše pamatovat.

Charles Aznavour: Trému mám pořád. Nejsem přece mrtvý!

Dalších 5
fotografií

HN: To chápu. Vždyť tak dlouhá kariéra, jako je vaše, skoro nemá obdoby.

Osmdesát tři let. To není málo.

HN: Stál jste tedy na jevišti poprvé v osmi devíti letech.

Na jeviště jsem se prodral už dříve, asi tak ve třech. Naši hráli ve své hospůdce pro krajany a já o pauze přednesl k úžasu všech jakousi říkačku. Ale první skutečný honorář jsem přinesl domů v těch devíti. Tehdy jsem napsal sám, bez vědomí rodičů, řediteli Pierru Hublému, který v divadle Petit Monde na Trocaderu uváděl občas představení pro děti, a nabídl mu své služby. Vlastně nevím, co jsem si představoval, ale když mě pozvali na konkurz, vzal jsem doma noty, maminku za ruku a šel jsem tam zatančit kozáček. Maminka se styděla, byla přesvědčená, že mezi nafintěnými pařížskými holčičkami propadnu. Ale oni mě vzali. Byl jsem hrdý, ani nevíte jak. Konečně můžu pomáhat rodičům a být platný jako sestra.

HN: Ještě po těch letech cítíte trému, když zhasnou světla v hledišti?

Jasně. Nejsem přece mrtvý! Všechno cítím, nevěříte?

HN: Věřím, ale přiznám se, že i žasnu. Třeba když se dívám na klip, který jste natočili se Zaz, zpěvačkou takřka o 60 let mladší. Nedávno jsem s ní mluvila, byla ze spolupráce s vámi nadšená. Co myslíte, mají dnes mladí muzikanti jednodušší situaci, než jakou jste měli vy?

Dnešním mladým začátky komplikuje obrovská konkurence a také vědomí, že nerozhoduje jen talent, ale tolik jiných elementů a marketingových nástrojů, že to ani nechci domýšlet. My jsme také potřebovali reklamu, ale nebyla ještě to nejdůležitější. V tomto směru to oni mají určitě těžší. Na druhé straně ale nechápu, proč se víc nevěnují autorské tvorbě. Když jsem já začínal, řada zpěváků si sama psala texty: Ferré, Brel, Brassens, Barbara… To už je passé, autorský šanson umřel. Mám z mladých pocit, že to všechno berou víc jako zaměstnání. Ano, obětují leccos, ale nedělají to z vášně. My jsme byli zamilovaní do francouzštiny. Jazyk je tak důležitý.

HN: Důležitější než hudba?

Hudba je univerzální, cestuje napříč kontinenty, osloví skoro každého, ale marná sláva, nedokáže vyprávět příběh. A zpívané slovo, to už je nějaká síla.

HN: Jste podepsaný pod více než dvanácti sty písničkami…

… a k 80 procentům z nich jsem složil text. To byla dlouho má hlavní role, na hudbu jsem měl skvělé autory − Pierra Roche, pak Gilberta Bécauda a Georgese Garvarentze. Ten byl nejdůležitější, můj švagr. Skvělý muzikant, složil muziku ke spoustě filmů, pracoval v Americe, ve Francii, také v Rusku. Až když jsem ho ztratil, byl jsem donucen se víc zamýšlet i nad muzikou. Je to už přes dvacet let, co švagr zemřel.

HN: A co dělá dnes vaše sestra Aida?

Byla vždycky jako skála. Pomáhala mi na začátku kariéry a vlastně celý život. Dnes je jí devadesát tři a stále nás všechny řídí. Hlava rodiny Aznavourianových.

HN: Tenhle rodinný vzorec se u Arménů dědí?

Tak to nějak bude. Ale i kdybychom nebyli Arméni, myslím, že by to dopadlo stejně. Naše ženy jsou prostě silnější a vůbec sestry, ty jsou v životě nejdůležitější. Bratr, který to nechápe, je imbecil. Moje úžasná sestra žije na hradě ze 13. století, 70 kilometrů od Paříže, a má nás pod kontrolou. Ať jsme kdekoliv.

HN: Vy sám žijete už řadu let ve Švýcarsku. To byly vysoké daně, co vás vyhnalo před lety z Francie?

To nebyly daně, ale ty šílené administrativní procedury. Hrozně mě to sr*lo. Jinak to nemůžu říct. V jednom momentě mi došla trpělivost, už se mi nechtělo donekonečna vysvětlovat a dokládat. Prostě jsem se přestěhoval. A se*ou mě i otázky na toto téma.

HN: Pardon, myslela jsem, že emoce v celém tom soudním případu už opadly a je to uzavřená záležitost.

Je uzavřená. Byl jsem první francouzský umělec, který něco takového udělal. Až za čtyřicet let přišel druhý − Depardieu.

HN: Ovšem, ten své spoluobčany šokoval, když se odstěhoval do Belgie a pak přijal ruské občanství. Vy snad nejste ruským občanem?

Jsem občan Arménie. Sami mi udělili občanství. Jsem na to hrdý.

HN: A já jsem ráda, promiňte tu poznámku, že jste neemigroval do Ruska. Jak to vůbec je dnes mezi Armény a Rusy? Dvakrát se nemilují, ne?