Malíř Špaňhel ve Špálově galerii nevytváří iluze, maluje věci, které existují

Dvě podlaží Galerie Václava Špály na pražské Národní třídě zaplnily obrazy jednoho z nejvýraznějších a nejúspěšnějších malířů generace 90. let. Jakub Špaňhel maluje expresivně, robustně, suverénními tahy štětce, štětky, dokonce smetáku.

Říká se o něm, že dokáže namalovat skvělý obraz i kusem starého hadru na podlahu, a on to nevyvrací. Rád používá spoustu vody, která po obrazech stéká a zanechává stopy.

Špaňhel tvoří v cyklech a ke svým motivům se vrací. Na jeho plátnech se často ze setmělého pozadí vynořují krajiny, architektury, chrámy, banky, benzinové pumpy, květiny, zvířata, ženské akty, portréty, předměty každodenního života, třeba lustry.

Jako by ani nebylo důležité, jaký motiv Špaňhel zpracovává. Důležitější pro něj je, jak s ním naloží, jak bude kouzlit se světlem, s jemnými náznaky barev.

Pohybuje se na hraně mezi konkrétním zobrazením a abstrakcí. Svůj styl malby nazývá "expresivním impresionismem".

Může se zdát, že Špaňhel chce náhodnými a letmými dotyky štětců vytvořit iluzi. I když zdůrazňuje, že vždycky maluje "věci, které existují", protože ty reálné mu připadají tak zajímavé a "neskutečné", že nic víc nepotřebuje.

Výjimečné doteky všednosti

Další 2
fotografie

Špaňhelova inspirace je překvapivě nekomplikovaná: rád maluje rostliny, neboť ho jako kluka okouzlovala babiččina práce v květinářství v Nové Huti. Jelikož sbírá lustry, objevují se na jeho obrazech také. "Stály mu modelem" hlavně v době, kdy si zařizoval pražský byt.

Benzinové pumpy ho zase zaujaly proto, že se patnáct let chystal udělat si řidičský průkaz. A za oblibou ponuré palety s převahou černé najdeme jeho fascinaci z dětství všudypřítomnými haldami uhlí.

Jakub Špaňhel se narodil v roce 1976 v Karviné. Vždy prý chtěl být malířem a systematicky na tom začal pracovat už ve čtyřech letech. Na střední výtvarné škole v Ostravě ho ovlivnil tamní svérázný malíř a performer Jiří Surůvka.

I když je Špaňhel bytostným malířem, na pražské akademii pak zamířil ke konceptualistům, do ateliérů Jiřího Davida a Milana Knížáka. "Naučili mě myslet," hodnotí svá studia pod jejich vedením.

Později toho hodně pochytil od mimořádně pracovitého malíře, věčného hledače a světoběžníka Jiřího G. Dokoupila, s nímž několik let sdílel ateliér v Praze na Václavském náměstí. A nadhled získal díky dlouhodobé stáži v Berlíně. K novému německému umění měl ostatně blízko už od střední školy.

Na výtvarnou scénu vstoupil Špaňhel už ke konci studií svou výstavou obrazů chrámových interiérů, které si zvolil za diplomovou práci. Okamžitě zaujal. "Jeho malířství bylo jako zjevení skutečné, aktuální pravdy o malbě, kterou právě podesáté pochovávali," vzpomíná na Špaňhelovy začátky výtvarný esejista Jiří Olič.

Ve Špálově galerii se teď představuje hned několik poloh Špaňhelovy tvorby. V jeho obrazech čteme vliv Rembrandtova šerosvitu i neklid Turnerových pláten.

Jsou tu jeho velkoformátové černobílé krajiny, například Orání nebo V lese z let 2012 a 2013. Cyklus bankovních domů je zastoupen monumentální Českou národní bankou. Dva menší tajemné interiéry katedrály svatého Víta jsou z let 2015 a 2016.

Malíř byl v dětství herpetologem a teď občas zvažuje, jaké zvíře si pořídit. A v mezičase zvířata maluje. Na současné výstavě je jeho černý Pes s dotekem zlaté barvy. Nad vším ovšem početně převažuje deset velkých i menších pláten z nového cyklu motýlů. V jednom případě jsou stylizovaní, až abstraktně nahození černou barvou. V ostatních jeho obvykle strohá paleta rozkvetla do duhově pastelových odstínů.

Žádná galerie se nemůže pochlubit tím, že Špaňhela zastupuje bezvýhradně. Podobně jako jeho obdivovaní barokní umělci totiž dovede být sám sobě manažerem.