Výtvarník Daniel Pitín pátrá po struktuře datových mraků, ve kterých se ztrácíme

Co si představit pod pojmem barokní kancelář? V podání Daniela Pitína, narozeného roku 1977, jsou to malby, koláže, důmyslný trojrozměrný objekt a video, v němž fascinujícím způsobem souzní zvuk s obrazem. To vše je až do 27. února k vidění v galerii Hunt Kastner Artworks v Praze na Žižkově.

Pitín patří k nejžádanějším malířům ve věku do čtyřiceti let. Vystavuje v Česku i ve světě a doma i v zahraničí má své sběratele. Ti musí být velmi pohotoví, protože jeho obrazy na výstavách bývají okamžitě prodané.

Vystudoval pražskou akademii, napřed v ateliéru klasické malby u Zdeňka Berana a poté v ateliéru konceptuálních médií, který vedl Miloš Šejn. Školu završil diplomovou prací z oblasti videoartu. Potom natáčel hraný film, organizoval festival digitálního filmu a působil jako pódiový kameraman. Při tom všem nepřestával zvažovat, kudy se vydat po své tvůrčí dráze.

Osud to vyřešil za něj, když mu zloději vykradli ateliér v Praze na Černém Mostě a on rázem přišel o všechnu techniku. Na novou neměl, a tak se vrátil k malbě, se kterou na akademii začínal. S videem se ale nikdy nerozloučil úplně a dnes se v jeho tvorbě propojuje s malbou.

Do obrazů malíře Pitína na výstavě prosákl film noir z poválečné Vídně

Další 3
fotografie

Svět filmu ho inspiroval od začátku. "Vždycky jsem chtěl dělat figurativní umění," vzpomíná v rozhovoru s Adamem Budakem v právě vydané knize nazvané Daniel Pitín: Blind Man's Bluff. "Ptal jsem se sám sebe, jak k tomu dnes přistupovat. A tak jsem se obrátil k filmu. Je tam pohyb, akce, a o to mi šlo."

Kromě filmu noir a české kinematografie 60. let ho fascinovalo hlavně Psycho Alfreda Hitchcocka. Maloval obrazy, které byly citacemi z něj a nesly jeho atmosféru. Dlouho byl posedlý domem, v němž se Psycho odehrává.

Budovy, a architektura vůbec, hrají v Pitínových obrazech významnou roli. Jeho jemná, potemnělá paleta mu dovoluje vyprávět příběhy, o nichž nevíme, jestli se odehrávají v realitě, nebo v nějakém imaginárním prostoru. "Nemám rád díla, v nichž je všechno jasné," prozrazuje.

Pokud jsou na jeho obrazech postavy, jsou dost anonymní, často bez obličeje nebo mají hlavu mimo plátno. Jindy jako by se do obrazu vpíjely, jsou nezřetelné, ztrácejí se, zanikají. Zdá se, že je chtěl malíř odhalit a zastřít zároveň. Je to zneklidňující a diváka to nutí, aby se k nim vracel a pátral po skrytých významech.

Změnu režimu v roce 1989 prožil Pitín jako dvanáctiletý. "Nějak mě vychovávali a najednou přišla revoluce a všechno bylo jinak. Pochopil jsem, že neexistují jen individuální názory, ale že jsou tu často také mocenské struktury, které se snaží formovat a kontrolovat naše myšlení."

To poznání ho poznamenalo. Ve své tvorbě kritizuje manipulátory a hledá utopické místo svobody myšlení a vyjadřování.

V Pitínově filmu Cloud Cartography na současné pražské výstavě je divák vtažen do neuchopitelných labyrintů internetové komunikace, na kterých se dnes všichni ve svém každodenním životě důvěřivě podílíme. Opájíme se demokratičností sítí a zároveň nás jejich bezbřehost a neproniknutelnost znepokojuje. Autor nám nenabízí žádné jednoduché východisko. "Stojíme na jevišti, ze kterého není úniku," popisuje závěr jeho filmu kurátor výstavy Jan Kratochvíl.

Ve zmíněné knize výtvarník popisuje, jak se dostává do takového stavu mysli, aby mohl malovat. Jeden den stráví v ateliéru s prázdným plátnem, zklidní se, přestane přijímat zprávy. Teprve další den dokáže pracovat. Tenhle proces má rád.

Galeristka Camille Huntová si na Danie­lu Pitínovi cení to, že "se nikdy nenechá vykolejit, nikdy to nevzdává. A i když je jako člověk dost plachý, jako tvůrce má odvahu dát ve svém díle průchod spoustě emocí."