Jaké knihy teď máte na nočním stolku?
Z velkého sloupce knih vybírám dvě: Harmonii caelestis Pétera Esterházyho v překladu Roberta Svobody a Horu duše Gao Xingjiana v překladu Denise Molčanova. (U tak velkých děl je třeba uvádět překladatele, protože podávají velké výkony.) Obě knihy jsou o putování − první po historii maďarského šlechtického rodu, druhá po čínském venkově − ale obě jsou především o putování životem. S oběma chce člověk pobývat delší dobu − proto bych je nemohl číst kontinuálně − obě jsou tomu svou strukturou otevřené, čtenář do nich může vstupovat přerušovaně, pobývat v nich a putovat jimi.
Máte svého oblíbeného, spřízněného spisovatele?
V různých životních obdobích nás uchvacují různí autoři, a u některých jen některá díla, která nás navíc při opakovaném čtení oslovují v různém čase různě. Je to námět na knihu − o knihách. Jeden román však pojmenovávám jako knihu svého života: Doktora Živaga Borise Pasternaka. Četl jsem jej poprvé v době studia, četl jsem posedle a bez přerušení. Celý život se k němu vracím a jeho autor se stal objektem mého celoživotního zájmu − za dosti dramatických okolností jsem kdysi navštívil dokonce jeho dáču a hrob v Peredělkinu. Přesto bych jej neoznačil jako svého nejoblíbenějšího spisovatele. Kategorie "nej" v umění neuznávám.
Jaké knížky jste měl rád v dětství?
Jako první jsem nečetl pohádky, ale prvorepublikové vydání Tarzana z rodu Opů Edgara Rice Burroughse, tedy osm dílů za sebou. A od té doby jsem byl ochoten číst jen knihy o více dílech. Takže druhý byl Hrabě Monte Christo v šestidílném krásně vázaném vydání. A následovali Tři mušketýři − pak: po dvaceti letech a ještě po deseti letech. Uchvacovala mne ta dobrodružství celých životů.
Která knížka vás naposledy šokovala?
Velký sešit švýcarské spisovatelky maďarského původu Agoty Kristofové v překladu Jana a Sergeje Machoninových. Je to próza spíše útlá a lapidárně se vyjadřující. Překvapuje a šokuje svou krutostí, jejímiž nositeli jsou navíc dětští hrdinové. V pozadí její zprávy však cítíte nesentimentální smutek a někde tušíte i záblesky naděje.
Čtete − kromě odborných textů − knihy vztahující se k divadlu? Třeba romány?
Romány z divadelního prostředí nevyhledávám, ale jeden je pro mne fascinující − Mefisto Klause Manna. Není to však jen proto, že se odehrává v divadelním prostředí.
S kterou spisovatelkou byste šel rád na večeři?
S Boženou Němcovou, abych si s ní mohl vykládat o Babičce, ale nejen o ní, o všem možném, i o pohádkách. A zároveň bych sám na sobě zakoušel a zkoumal tajemství její fyzické i duševní krásy, která uchvátila tolik jejích současníků a já bych jí byl nesporně také okouzlen.
A s kterým autorem byste se nebál strávit rok na pustém ostrově?
S Williamem Shakespearem. Povídal bych si s ním o divadle a o životě. O obojím toho věděl strašně moc. A možná bychom si i něco společně zahráli.
