Měníme Karlín k lepšímu. Sen Serge Borensteina se zrodil v letadle nad Prahou

Kdy jste objevil Karlín, abyste z něj udělal místo svých developerských aktivit?
Přijel jsem do Prahy právě v roce 1989 a naskytla se mi příležitost letět z ní do Karlových Varů. Když jsme se vznesli, měl jsem město jako na dlani a zaujal mě jeden kout lemovaný řekou. Velmi se mi líbil, zeptal jsem se tedy pilota, co to je za čtvrť, a on mi odpověděl, že se jmenuje Karlín. Shora vypadal Karlín opravdu půvabně a já se do něj doslova zamiloval.

Potom, když jsem se ocitl na zemi a rozhlédl se po té tehdy velmi industriální, a nebojím se říci, poněkud zanedbané části Prahy, ten pohled už tak pěkný nebyl. Ale já jsem měl v paměti svůj pohled z nebe, ten první dojem, a ten převážil. Vzal jsem to jako výzvu, že zde a nikde jinde chci rozvinout své aktivity.

Jenomže počátkem 90. let nebylo snadné zde opatřit nějaký pozemek. Zprvu jsem se tedy zabýval další svojí profesí – reklamními plochami a reklamou. Když pak už bylo možné, tuším v roce 1993, koupit pozemek, postavil jsem první kancelářskou budovu, kterou jsem pronajal Zlatým stránkám. Pak se věci hnuly rychle kupředu, získal jsem pro svou věc významného amerického investora, který mi pomohl nakoupit komplex budov bývalé firmy ČKD Dukla.

To už jsem měl s Karlínem své plány. Chtěl jsem jej přetvořit v mix bytů, kanceláří a služeb, ve svébytný územní celek, kde by se žilo, pracovalo a také odpočívalo. To podle mého žádný developer (snad kromě Passer Invest, ale to jsou především kanceláře) v Praze nedělá. Ostatní se soustředí na jednu záležitost, buď byty, nebo kanceláře, ale já jsem chtěl realizovat všechno – takové město ve městě. Za tímto účelem vznikla i společnost Karlín Group. Měníme Karlín k lepšímu, ale nepřestavujeme jej docela, nýbrž se snažíme o propojení nového a starého.

Jenže když se celý záměr rozběhl, přišly povodně v roce 2002.
Ano, bylo to tady neutěšené. Povodně napáchaly hodně zlého, ale říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. A to se tady projevilo v celé své pravdivosti. Co voda zničila, bylo zapotřebí udělat znovu, takže sítě, elektroinstalace, veškerá infrastruktura byly s pomocí evropských fondů obnoveny a teď je Karlín částí města, která má tyto důležité struktury zcela nové a moderní; díky škodám jsme získali nejmodernější vybavení. Povodně také zpočátku lidi odrazovaly. Ale právě tehdy nám hodně pomohla Kooperativa, která se usídlila vedle řeky a tím sdělila ostatním: my, pojišťováci, se nebojíme postavit si sídlo v záplavové oblasti, protože vše je bezpečné. To byl opravdu počin, který našemu záměru velmi prospěl.

Váš sen, který se zrodil tehdy v letadle nad Prahou, se tedy realizuje, Karlín se vám mění před očima. Určitě však všechno nešlo a nejde tak hladce.
Přál bych si, aby se můj sen realizoval rychleji, to je pravda, ale i tak vidím každý měsíc, týden, jak se tato část města mění – osídlují se nové kanceláře, byty, restaurace, přicházejí noví lidé, další firmy. Se všemi se lze domluvit, jen poněkud vázne spolupráce s úřady.

Myslel jsem, že kontakty budou lepší, že se budou více angažovat pro dobrou věc, ale je to slabší. Naštěstí moji spolupracovníci v Karlín Group jsou vytrvalí, přicházejí další developeři, kteří mají stejné plány a záměry jako my. S cílem urychlit věci, které probíhají, a vymýšlet další, jež městské části prospějí, bylo založeno Konsorcium pro Karlín, jehož jsme se také stali členy, abychom společně s dalšími podchytili všechny potřeby této čtvrti. Nekonkurujeme si, panuje tu soutěživost a společné úsilí Karlín zvelebit.

Takže Česko se stalo vaším domovem? Je dobře mít takové "přesídlence", kteří věnují tolik úsilí pro rozvoj našeho hlavního města...
Jsou i další, je více cizinců, kteří se tu usadili. Já samozřejmě nadále cestuji, hledám jinde ve světě inspiraci pro další práci. Také v samotném Karlíně jsou už lidé s nápady. Na počátku bylo těžké přesvědčit lidi, aby tu začali podnikat, aby si otevřeli kavárnu, dílnu, nikomu se sem nechtělo. První, kdo přišli, byli umělci, ti mě také zprvu inspirovali k tomu, že jsem chtěl z Karlína vytvořit výkladní skříň moderní architektury. Na výstavbě nových budov se podíleli významní čeští a světoví architekti. Zároveň přicházeli další developeři se svými záměry.

Nyní je zde zajímavé obyvatelstvo, od všeho trochu – podnikatelé, obchodníci, umělci, studenti. Byl jsem včera v kavárně a tam seděla skupina mladých, kteří hovořili různými jazyky. Zeptal jsem se, jak a kde tady bydlí, a oni odpověděli, že tu nebydlí, ale že navštěvují místní fakultu matfyzu. Ani jsem nevěděl, že tu taková fakulta je. Hodně se tu toho děje. Všichni, kteří sem přišli žít a podnikat, nakonec uvěřili této části města a jejímu geniu loci. Teprve poslední léta nejvýrazněji vnímáme ty proměny, které se tu za léta našeho působení udály a stále se dějí. Je velmi příjemné je sledovat.

Je něco, co byste tu ještě chtěl mít?
Mám velkou radost, že jsme se mohli podílet na výstavbě koncertního sálu Forum Karlín, který je momentálně velmi aktivní, to určitě chybělo. A co ještě? Třeba nějaký jazzový klub, možná divadlo malých forem nebo kino. Pro Karlín je štěstím, že se velkou část bývalých továren podařilo zachovat a dát jim podobu, jakou mají dnes. Jsme hrdí, že je to také zásluhou Karlín Group. Samozřejmě existovali i investoři, kteří továrny chtěli zbourat. My jsme je zrekonstruovali a dali jim novou funkci, nový život.

Můžete jistě srovnávat s jinými zeměmi, jinými městy. Jak si v tom srovnání stojí Praha?
Nacházím v této zemi hodně podobného s Belgií – počet obyvatel, dva národy, které tu byly pohromadě, to hrálo v mé volbě, zda se tady usadím, hodně důležitou roli. Prahou jsem byl okouzlen od první návštěvy a ten pocit mě dosud neopustil.

Vy sám žijete v Karlíně?
Záleží na tom, co myslíte pojmem žít. Ano, žiji v Karlíně svou pracovní část dne, ale bydlím na Zbraslavi – chtěl jsem se přestěhovat, ale opustit svůj malý historický poklad, což je dům na Zbraslavi, který jsem zrekonstruoval a oblíbil si, nemohu.

Prý jste se začal učit hrát na kytaru?
Ano, mám akustickou kytaru, učím se klasickou hru, ale i jazz by se mi líbil. Využívám každé volné chvilky a cvičím denně. Myslím, že kdokoliv se může naučit hrát, pokud cvičí každý den; nemusí to být dlouho, ale důležitá je ta pravidelnost a vytrvalost. Využívám volné chvilky v kanceláři – někdo relaxuje při józe, já si hraji na kytaru. Zatím se učím akordy, postupně se naučím noty a budu hrát z nich. Kdo ví, třeba si jednou ve zmíněném jazzovém klubu zakoncertuji.