Záhada jménem koučování. Je to móda, nebo smysluplná služba?

Do konce naší první společné hodiny zbývá ještě 15 minut a já už mám dost. Pod palbou otázek se mi co nevidět rozskočí hlava. Ona ale zachovává naprostý klid a neúprosně pokračuje. "Nejste na sebe příliš přísná? Dovolíte si
udělat chybu? A dovolíte to i ostatním?" Znejistěná se bráním protiotázkou. "Já odpověď neznám. Tu musíte najít sama v sobě," vrací mi úder Naďa Grosamová, jedna z našich nejlepších kouček. Přišla jsem za ní proto, abych se dozvěděla víc o fenoménu, který v posledních letech zaplavil Českou republiku.

Osobnostní kouč, módní kouč, kouč zdravého životního stylu, kouč manažerů, sexuální kouč. Billboardy. Inzeráty. Výkladní skříně. Při procházce Prahou se dnes nezbavíte pocitu, že na vás nějaký ten kouč vyskočí třeba zpoza dveří drogerie. Pomoc při řešení konfliktů na pracovišti, hledání životního partnera a osobním růstu obecně donedávna slibovala prostřednictvím webu K2 koučink dokonce i manželka bývalého premiéra Jana Nečasová. "V každém z nás je obrovský potenciál. Je i ve Vás. Jde o to, ho nalézt a uvolnit. A potom využít," psala Nečasová ještě před několika týdny na webu, který je dnes již mimo provoz.

Naďa Grosamová během své praxe strávila se svými klienty skoro osm tisíc hodin, v minulosti vedla Českou asociaci koučů a má vlastní firmu Spolupráce. Přiznává, že se občas nestačí divit tomu, kdo se touto profesí prezentuje, i tomu, kdo je ochoten za takové služby platit. "Koučování je jen jedno. Jde o rozvíjení potenciálu člověka, pomoc při cestě k úspěchu. Kouč neradí, nekonzultuje. Jen pokládá otázky a umožňuje klientovi, aby si na problémy našel odpovědi sám v sobě," vysvětluje Grosamová. Přidává jedno trefné přirovnání: kouč slouží klientovi podobně jako porodní asistentka rodičce. Doprovází ho, ale to nejdůležitější musí udělat sám.

Ujasněme si pojmy. Kouč neléčí nemoci duše, od toho je tu psycholog. Ani neradí, co by měl člověk v konkrétních situacích dělat. Na to si najměte mentora nebo konzultanta. Kouč věří, že řešení každý může najít sám v sobě. Princip je v tom, že klientovi klade vhodné otázky, aby mu pomohl objevit zádrhele, které mu brání v cestě za úspěchem.

"Je to rychlá metoda, která má vést k výsledkům. Není to povídání u kávy, při němž vám někdo sděluje svá moudra," dodává Grosamová. Svoji práci považuje za optimistickou. "Obdivuji klienty, kteří v sobě najdou odvahu a chuť na sobě pracovat a důvěřují mi. Je to skoro porodnická radost, když vidím, jak se v nich probouzí cit pro netušené souvislosti," říká štíhlá, skvěle upravená doktorka psychologie.

Princip vnitřní hry

Abych poznala, v čem koučink vězí, domluvila jsem si u Nadi Grosamové tři ukázkové hodiny. Obecně se sice doporučuje absolvovat osm až deset sezení, ale i tento počin přinesl své plody. Hned na začátku uzavírá kouč s klientem takzvaný kontrakt, tedy ústní či písemnou domluvu o tom, k jakému cíli by chtěli během cyklu dojít. Pokud službu platí firma, jak je to běžné třeba u manažerů velkých korporací, často je u domlouvání kontraktu i její zástupce, aby měl přehled o tom, že nemalé peníze nepřijdou vniveč. Vytyčujeme si témata, na kterých budeme pracovat. Žít s větší lehkostí. Nestresovat se maličkostmi. Dovolit si dělat chyby. Pokládá mi otázky, o kterých člověk běžně nepřemýšlí, takže mám v hlavě brzy neskutečnou přehršel dojmů a informací. Pocit, že mě rozkládá na součástky. Snažím se formulovat odpovědi. Je to pěkná dřina. Sama v sobě odhaluji plno nedostatků a chyb. Můj "potenciál" trpí.

Kde se tento obor vlastně vzal? Kořeny můžeme hledat ve sportu, čemuž ostatně napovídá i název. V Americe patřil k průkopníkům Timothy Gallwey, hlavní tenisový trenér týmu Harvardu, který se v 70. letech proslavil knihou The Inner Game neboli Vnitřní hra. Všiml si, že jeho svěřenci dosahují mnohem lepších výsledků tehdy, když vědomě pochopí princip svého úspěchu. To znamená, že místo bezmyšlenkovitého plnění pokynů trenéra se sami zamyslí nad tím, co vede k požadovanému sportovnímu výkonu. A k tomu jim pomáhají právě vhodně položené otázky kouče.

Jestli něco dobře ilustruje jeho teorii, tak je to video, na kterém naučí hrát tenis ženu, jež nikdy nedržela raketu v ruce, nevěnuje se sportu a má nadváhu. Hráči si běžnou metodou osvojí základy tenisu za rok. Gallwey ženu základní údery naučil za dvacet minut. "Když se učíte chodit, taky vám rodiče neříkají, kdy přesně máte položit špičku a kdy patu. Zkoušíte to tak dlouho, dokud neuděláte několik souvislých kroků. A pomocí vlastních zkušeností a napodobováním se dá naučit i všechno ostatní," tvrdí ve videu Gallwey. Má vlastní školu a jeho metodiku vnitřní hry využívají lídři elitních globálních firem, jako je Apple, AT & T, Coca-Cola či Rolls-Royce.

A když už jsme u Gallweye, právě u něj podle webu LinkedIn absolvovala modul Jana Nečasová, která se prezentuje certifikátem Profesionální akreditovaný kouč.

"K tomu, abyste se dostal do jeho semináře, mu musíte napsat osobní motivační dopis. Ještě k tomu jsem s ním měla motivační rozhovor. Měla jsem dojem, že jsem se postavila do role dvořana, který měl tu úžasnou možnost vidět krále koučinku," píše Nečasová v knize Nečas Jany Nagyové, na níž spolupracovala s novinářem Josefem Hymplem. Předtím absolvovala i seminář v Česku, kde se k ní však "spolužáci" nechovali zrovna přátelsky. "Řekla jsem jim, že když se o mně pořád mluví jako o ženě, která koučovala celou vládu, tak jsem si přišla pro ten papír. Pro dobrozdání. Nějak jsem tu situaci ustála a musím říct, že mě to začalo strašně bavit," svěřuje se v publikaci bývalá šéfka premiérské kanceláře.

Certifikát je ovšem jedna věc. Poněkud důležitější jsou zkušenosti, které jsou pro dobrého kouče stěžejní. Je to jedna z věcí, podle kterých poznáte kvalitu. "Aby byl člověk akreditovatelný, musí prokázat, že odpracoval minimálně 100 hodin. Tomu předchází odborný výcvik, jenž trvá několik měsíců, nikoliv jeden víkend. Pak následují hodiny supervize a samostudia. Je to rok intenzivní práce, který stojí 80−90 tisíc korun. Nemluvě o tom, že i poté se musí vzdělávat a nechávat se supervizovat," popisuje Naďa Grosamová s tím, že i profesionál, jakým je ona sama, si pravidelně nechává hodnotit své dovednosti. "S kolegy se navzájem natáčíme při práci na diktafon nebo kamerou a analyzujeme svoji práci s klientem. Rozebíráme jednotlivé situace, poskytujeme si navzájem zpětnou vazbu. A za to si platíme," říká.

Tím částečně vysvětluje, proč jsou tyto služby tak drahé. Sama si účtuje pět až sedm tisíc za hodinu. Není to nic neobvyklého. V zahraničí si koučové běžně vydělají víc než jejich klienti. Třeba proslulý Marshall Goldsmith, který pracuje s topmanažery světových firem, si za roční kontrakt účtuje částky mezi půlmilionem a milionem dolarů. Mimochodem, Goldsmith je také autorem koncepce měřitelného koučování pro velké korporace, která funguje na principu no growth − no pay. Pokud tedy není účinek zřetelný, zákazník nemusí platit.

Kvalitních koučů je pár desítek

Kolik lidí se koučinkem v Česku živí? Čísla jsou dvojí. Podle prezidenta České asociace koučů Vladimíra J. Dvořáka je na trhu přibližně 4000 subjektů, které tvrdí, že poskytují koučování. Jen pro srovnání, třeba advokátů v tuzemsku působí zhruba třikrát tolik. Jenže zatímco právní obhájci mají povinnost zapsat se v profesní komoře, u koučů je akreditace dobrovolná. Na výběr mají ze tří organizací: České asociace koučů (ČAKO), světové ICF nebo evropské EMCC. Dohromady je v nich registrováno asi 200 lidí, v ČAKO zhruba 50. "Pouze koučováním se živí pár desítek z nich, ostatní poskytují i poradenské služby," dodává Dvořák.

Zápis u jedné z těchto organizací může sloužit jako další indicie k rozpoznání kvalitního kouče. Pomoci můžou i reference od předchozích klientů nebo počet odpracovaných hodin. Další oblastí je profesní zázemí. Neexistuje předpis, který by od kouče požadoval odpovídající vzdělání. Například bývalá manažerka Michaela Sirotková absolvovala po 20 letech v reklamní branži několik modulů u mezinárodní ICF a věnuje se téměř výhradně práci s manažery a profesionálními sportovci. "Svoji vlastní manažerskou praxi vnímám jednoznačně jako výhodu, protože lépe rozumím situacím, které se svými klienty řeším," vysvětluje Sirotková. A sama jako vášnivá tenistka často používá sportovní názvosloví. "Řada manažerů se věnovala nebo věnuje nějakému sportu, takže jim to je blízké," dodává.

Typický kouč je žena ve věku 40–55 let. Naďa Grosamová je jednou z nejrespektovanějších. 

Foto: Libor Fojtík

 

Podle Nadi Grosamové coby vystudované psycholožky je stěžejní především to, aby měl kouč celistvou osobnost. Sama má aktuálně kolem dvaceti klientů, se kterými dlouhodobě spolupracuje. Většina z nich jsou vrcholoví manažeři, a to nejen jednotlivci, ale i celé skupiny. Už řadu let má klienty také mezi českými expaty žijícími v zahraničí, za kterými pravidelně létá.

Připomíná ale, že služby kouče zdaleka nejsou vhodné jen pro lidi na vedoucích pozicích ve velkých korporacích. "Otázky ohledně smyslu života, životní spokojenosti si klade jak vyčerpaný manažer, který má pochyby, že už firmě nedokáže nic dát, tak unavená učitelka základní školy nebo matka na mateřské dovolené," mluví o lidech, kteří si však těžko mohou dovolit platit za tyto služby desítky tisíc. Grosamová namítá, že každý z jejích kolegů, kteří pracují ve stejném gardu, má prostor pro sociální práci. Sama jako dobrovolnice vede třeba sobotní skupinu pro učitele základních škol nebo gymnaziální studenty.

Koučka: Častým neduhem českých manažerů je nedostatek trpělivosti a respektu - čtěte ZDE

Je tu poslední hodina našeho zkráceného cyklu. Bilancujeme. Chce, abych připomněla témata, na kterých jsme pracovaly. Ptá se, jestli o nich přemýšlím i v běžném životě. Přiznávám se, že mi její slova poměrně často vytanou na mysli. Snažím se tolik nestresovat a brát věci s větší lehkostí. Ne vždycky se mi to povede, ale aspoň vím, na čem mám pracovat. Pojmenovala jsem si svoje slabé stránky a už je jen na mně, jak s nimi naložím. Byla to důkladná sonda do vlastního nitra. Nedala mi jedinou konkrétní radu, ale pomohla mi najít odpovědi v sobě samé. Kontrakt je splněn.

Důležitá je motivace

Je běžné středeční ráno a v kavárně centrály ČSOB je plno. Pracovní schůzky, snídaně s kolegy, příjemný rozjezd dne. Scházím se tu s Renátou Nocciolini, drobnou brunetkou, která má na starosti tamější centrum sdružující interní kouče. ČSOB má ke koučování přátelský přístup, protože se jí v minulosti osvědčila spolupráce s externími kouči. Před sedmi lety proto banka sestavila vlastní tým, který momentálně zastřešuje asi třicet proškolených koučů. Všichni jsou zaměstnanci banky s různou náplní práce a koučování se věnují mimo pracovní dobu. "Jsou to lidé napříč odděleními, manažeři i specialisté, muži i ženy odlišného věku a s rozmanitými profesními zkušenostmi. Společným jmenovatelem je kvalitní odborný výcvik, osobnostní zralost a vnitřní motivace způsobená třeba tím, že v minulosti sami koučováním prošli a aplikují ho ve svých týmech," vysvětluje Renáta Nocciolini.

Renáta Nocciolini. Foto: Matej Slávik

 

Zhruba z poloviny jde o zaměstnance z oblasti lidských zdrojů, kteří mají k osobnostnímu rozvoji profesně blízko, ale v poslední době přibývají třeba i lidé z IT nebo projektoví manažeři. Pokud se někdo z ČSOB chce stát koučem, výcvik mu zaplatí banka. Koučování kolegů se pak věnuje mimo práci a bez nároku na odměnu. Ten, kdo služeb kouče využívá, ale za každé sezení platí. "Balíček deseti sezení je interně zpoplatněný, stojí 6000 korun. Zaměstnanci si ho ale neplatí ze svého, mohou na to využít peníze z rozpočtu na vzdělávání, který mají k dispozici v rámci svého rozvoje po předchozím odsouhlasení přímým nadřízeným," upřesňuje Nocciolini.

A jaké záležitosti lidé z ČSOB s kouči řeší? "Často jde o skloubení pracovního a osobního života, řízení priorit a času, vedení týmu, zvládání konfliktních situací, umění přesvědčivé komunikace, sebeprosazení, větší rozhodnost," jmenuje Nocciolini. Poslední dva roky se v bance rozvíjí také týmové koučování, které je prospěšné třeba při vzniku nové pracovní skupiny nebo při vytváření společné strategie. "Pomáhá to nastavit pravidla hned od začátku. Vhodné je to třeba tehdy, když vedoucí chce tým řídit více demokraticky a snaží se víc zapojit jeho členy," upřesňuje. Každý rok využije služeb individuálního interního kouče v bance asi sedmdesát lidí, kontraktů na týmový koučink bylo loni dvacet. Kdo ví, třeba je mezi nimi i někdo z desítek kravaťáků, kteří právě sedí kolem nás.

Když nepomůže, ať neublíží

Zatímco v korporacích se za služby kouče vydávají statisíce, menší firmy a soukromí podnikatelé si každý výdaj dobře rozmyslí. "Koučink ve smyslu, v němž je poslední roky tak moc propíraný a in, jsem nikdy neuznával, a pokud se něco významného nezmění, pravděpodobně ani uznávat nebudu. Tento pojem se stal v poslední dekádě jakousi mantrou ne úplně talentovaných manažerů," myslí si Jan Fousek, šéf firmy Virtuse Energy, která je českým lídrem v obchodování s emisními povolenkami. "V naší firmě spíše než koučům věříme na přátelské vztahy mezi managementem, lidmi na nižších postech i klienty. Kvalitu zaměstnanců se nám daří poměrně dobře odhadovat už při pracovních pohovorech," vysvětluje. Domnívá se tedy, že výběrem kvalitního manažera se dá předejít následným výdajům za služby kouče.

Jeden pozitivní zážitek s koučováním ale Jan Fousek přece jen má. Se svými patnácti nejbližšími spolupracovníky absolvoval proces tzv. life koučinku, který podle jeho slov fungování týmu jednoznačně prospěl. "Všichni jsme si udělali dva dvacetiminutové testy s otázkami, které se týkaly pocitů z rozličných osobních i byznysových situací. Poté si koučka s každým z nás po Skypu zavolala a během dvou hodin pomocí skvěle postavených otázek dotvořila finální výsledek našich osobnostních profilů. Následně se všichni kolegové ze šesti zemí, kde působíme, slétli do naší pražské centrály a koučka s námi několik hodin rozebírala, jak spolu máme komunikovat, co od koho lze očekávat, kdo se jak cítí v určitých situacích. Vzešly z toho pro nás jednoznačné výstupy, které jsou pro firmu velmi prospěšné," dodává Fousek.

Potvrzuje tedy to, že koučování není ztráta času, pokud ho dělá zkušený profesionál. Jak říká Naďa Grosamová: "Když kouč nepomůže, tak ať aspoň neublíží."