Život se jim otočil vzhůru nohama. Rodinu nomádů našli v poušti před 30 lety

Kdo chce vědět, jak žili původní obyvatelé Austrálie před 40 000 lety, stačí mu zeptat se Yukultji. Tato žena vstoupila do 20. století teprve před 30 lety coby nejmladší členka poslední rodiny nomádů, kteří žili v okolí jezera Mackay v západní Austrálii původním způsobem života až do roku 1984.

Netušili, že australský kontinent obydleli Evropané ani že tam jezdí auta ani že se lidé oblékají do šatů. Spávali na holé zemi a děti čekaly, co dospělí přinesou z lovu. Osud rodiny Pintupi Nine popsala mnohá světová média, naposledy stanice BBC.

"Jako malá jsem si hrávala na pískové duně a s ostatními čekala, až se staří vrátí do tábořiště a přinesou jídlo. Když jsme se najedli, šli jsme spát. Neměli jsme pokrývky, spali jsme na zemi. Pak jsme se přesunuli k jiné vodě a udělali nové tábořiště," popisuje své dětství Yukultji.

Každodenní cesta za vodou

Napajedla jsou v této oblasti Austrálie od sebe vzdálena 40 kilometrů a rodina se musela přesunout k novému každý den za palčivého žáru. Když se k vodě nedostali, zabíjeli ještěrky a získávali tekutinu z nich.

Objev rodiny vyvolal senzaci, ale přízvisko, že se našel ztracený kmen, se Pintupiům nelíbilo. Nebyli ztracení, pouze se ocitli v izolaci od ostatních. Rodinu Nine tvoří dvě sestry a jejich sedm dětí - čtyři chlapci a tři dívky.

V izolaci se ocitli v 50. letech, když Britové začali s raketovými testy v poušti. Australská vláda shromáždila tamní kočovníky a přesídlila je. K těmto vystěhovaným patřili také Pintupiové s výjimkou rodiny Nine, na niž se pozapomnělo. Ocitli se v poušti sami a divili se, kam se poděli ostatní. Yukultji si vzpomíná, jak je vyděsilo letadlo, které jim přeletělo nad hlavou, a jak se všichni ukryli pod stromy. Její sestra si vzpomněla, že našli vrak letadla a v něm provaz. Aniž tušili, co to je, ovázali si jej kolem pasu a zavěšovali na něj ulovené ještěrky.

Vláda povolila Austrálcům vrátit se na své původní území v 60. a 70. letech. Komunita Kiwirrkurra, na jejímž území žili Pintupiové, vznikla až roku 1984. Jde o nejpustší kraj Austrálie, z Alice Springs se tam jede pouštní krajinou dva dny.

Nejstarší z chlapců Warlimpirrnga se stal hlavou rodiny a jednoho dne ještě s bratrem objevil tábořiště. Pozoroval ze skály v táboře dva muže a řekl jim, že tohle je zem jeho otců. Když jeden z mužů pro ně začal do kotlíku nalévat vodu, rozhodl se Warlimpirrnga, že proti cizincům nepoužije kopí, jímž právě skolil klokana. "Byli z nás hrozně vyděšení," říká.

Náhodné setkání se členy rodiny

Táborníci byli členové klanu Pintupiů - otec Pinta Pinta se synem Matthewem, který ale podlehl panice a vystřelil do vzduchu. Pak skočil i s otcem do auta a oba ujeli, ačkoli měli píchlou pneumatiku. Warlimpirrnga slyšel motor ještě dlouho z dálky a bylo to poprvé v životě, kdy spatřil oblečené lidi a motorové vozidlo.

Pinta Pinta pak řekl ostatním, co viděl, totiž dva nahé muže, z nichž jeden odložil na zem kopí a požádal o vodu. Den na to, 14. října 1984, celá komunita došla k závěru, že jde zřejmě o ztracené členy rodu. Následovalo třídenní pátrání v buši, které popsal v deníku pozdější hudebník Charlie McMahon, který pomáhal Pintupiům zakládat komunitu v Kiwirrkuře.

Jako první našli nejmladší ze ztracenců Yukultji a její sestru Yalti. "Měly jsme strach, matka se schovala v trávě, ti muži nás popadli a posadili do auta, matku neviděli. Sundali si košile a dali nám je," vzpomíná Yukultji. Yalti se bála a zakrývala si obličej. "Když auto zastavilo, vyskočila jsem, bylo mi špatně a točila se mi hlava," řekla.

Warlimpirrnga auto vystopoval a vyzbrojen kopím byl rozhodnut svou rodinu bránit. Když zamířil, ozvala se za ním matka. "Přestaň, to je tvůj bratr, tvůj příbuzný, nech ho," volala. Warlimpirrnga viděl, že muži jeho sestrám neublížili, a začal chápat a seznamovat se s ostatními, kteří mluvili stejným jazykem.

Rozhodl cukr

Velkou událostí pro Warlimpirrngu bylo setkání s MacMahonem. "Ten chlápek je celý bílý, je úplně bílý," zíral na něj v údivu.

MacMahon nehodlal na rodinu Nine naléhat, aby se připojila k ostatním, ale viděl, co rozhodlo. Cukr. "Ochutnali jsme cukr, nevěděli jsme, co to je, ale bylo to tak sladké jako květiny Kulun Kulun," řekl Warlimpirrnga. Věděl, že jestli rodinu vezme do Kiwirrkurry, nebudou už od úsvitu do západu slunce chodit a hledat vodu a jídlo a všechno se změní. Bratři mu řekli, že je všechny vezmou s sebou, protože v Kiwirrkuře je víc jídla a vody. "Poslouchal jsem je a přemýšlel a pak jsem řekl: 'Ano, vezměte nás, byli jsme tady dost dlouho sami'," řekl Warlimpirrnga.

Nové svazky byly navázány ještě dřív, než všichni dorazili do Kiwirrkurry. Třeba Freddy West se stihl oženit s Takariyou, která byla tehdy velmi mladá.

Austrálci dodržují přísná pravidla, aby zabránili pokrevním svazkům. Při narození je dítěti přidělena barva daná barvami rodičů. To pak rozhoduje, koho si může a naopak nesmí vzít, aby to nebyl incest. "Když jsme dorazili, spatřil jsem synovce a neteře a všichni plakali, když nás viděli. Starali se o nás a učili nás. Zvykl jsem si na ně. Jsem šťastný, že jsem s nimi," říká Warlimpirrnga.

Kiwirrkurra, kde rodina s ostatní komunitou Austrálců žije, je od vnitrozemí Austrálie vzdálena 1200 kilometrů. Žijí v domech, obec má novou administrativní budovu, vybavené lékařské centrum včetně dialýzy, dobře zásobený obchod.

Divy jako z jiné planety

Lékař David Scrimgeour, který v té době začínal v obci pracovat jako lékař, v listu The Australian vzpomíná, jak zdravá byla devítičlenná skupina, když do Kiwwirrkurry dorazila. "Byli to nejzdravější lidi, které jsem kdy viděl. Neměli na sobě gram přebytečného tuku a byli naprosto fit," poznamenal. A posteskl si, že teď velká část z nich bojuje s nadváhou.

Přechod z pouště nebyl pro všechny úplně jednoduchý, byť nikdo z rodiny Yukultjiny rodiny nezemřel po prvním kontaktu s cizinci, jako se to stalo v minulosti. Museli se však naučit poznat a zpracovat nové věci, které už pro ostatní členy kmenu byly normální.

Yukultji byla například zděšena, když uviděla "kojence" pohozeného v blátě, než jí vysvětlili, že je to neživá panenka. Děsili se kouře z výfuku automobilů, protože se báli, že hoří, nedokázali pochopit svůj obraz na fotografii, šaty je zpočátku omezovaly. Nakonec si na nový život, který prokládají starými zkušenostmi, zvykli. A ne všichni se v Kiwirrkuře usadili.

Yalti už v minulosti odmítla, že by se do pouště vrátila. Yukultji, jejíž plátna evokují zdejší krajinu a prodávají se i v New Yorku, je zmatená. Stále umí s pozoruhodnou rychlostí vystopovat a zabít divokou kočku, přežít v poušti by už ale asi nedokázala.

Celý příběh, jak ho popsal deník The Australian, si přečtěte ZDE (v angličtině).