Pupek světa proslavily hlavy s tělem v zemi. Němí svědci dávné historie

Ze spaní mě probouzela zima a hlasité kokrhání. Kohouti patří na Velikonočním ostrově společně se slepicemi, psy, krávami a koňmi k nejpočetnějším zvířatům. A také myši. Počítejte s tím, že hlodavci, které sem údajně z lodi zavlekli první mořeplavci, na vás vykouknou všude.

Majitel jednoho ze dvou kempů na ostrově, kde jsme se ubytovali, je sympatický čtyřicátník sloužící v chilském námořnictvu, se kterým podle svých slov zbrázdil celý Pacifik. Noc ve stanu u něj vyjde v přepočtu na 200 až 300 korun, a pokud má právě dobrou náladu, nabídne hostům k noclehu i lahev chilského vína ze své kolekce.

Benjamín, jak mu tady všichni říkají, patří zhruba k polovině z téměř čtyř tisíc ostrovanů, kteří jsou původními obyvateli země Rapa Nui. Polynéskou rapanuištinou se domluví nejen doma, ale také s Tahiťany, Havajci i novozélandskými Maory. Druhou řečí země je samozřejmě španělština a pak někde vzadu pár anglických slovíček.

Ještě předtím, než se pro ostrov na jihu Tichého oceánu ujal název Rapa Nui, jej první vůdce ariki Hotu Matu'a podle legendy pojmenoval Te Pito o Te Henua neboli Pupek světa. Přitom jde o jednu z nejizolovanějších obydlených pevnin na světě. Od Chile, kterému patří, ji dělí 3800 km oceánu.

Důvodem, proč Rapa Nui láká turisty, jsou známé gigantické sochy moai vztyčené na obdélníkových podstavcích ahu. Pod nimi leží ostatky velmožů, na jejichž počest je náčelníci jednotlivých kmenů budovali. Má se za to, že čím více lidem ariki velel, tím mohutnější a větší moai si nechal vytvořit. Ty největší dosahují až dvanáctimetrové výšky a váží kolem 90 tun.

Nejobdivovanější obyvatelé Velikonočního ostrova.   Foto: Lukáš Trzaskalik

Dlouho bylo světovou záhadou, jak domorodci obrovské balvany z lomu na vzdálená místa dostali. Až český strojní inženýr Pavel Pavel přišel v 80. letech na to, že obří kameny mohly ostrovem "pochodovat" pomocí lan a několika lidí, kteří je správně rozhoupali.

První, co z ostrova poznáte, je hlavní město Hanga Roa ve stejnojmenné zátoce. Je totiž jediné. Všichni se tu znají od vidění, prakticky každý je každému bratrancem, švagrem, strýcem nebo alespoň kmotrem.

Centrum městečka tvoří několik dlážděných ulic lemovaných restauracemi, obchůdky se suvenýry a turistickými službami. Kolem dokola se v husté zeleni ztrácejí domky ostrovanů. Nechybí kostel, z něhož kněz s čelenkou z peří v závěru mše vynáší v průvodu sošku Panny Marie směrem k moři.

Dvě hodinky chůze od Hanga Roa stojí kráter Rano Kau. Z jeho okraje je krásný výhled na vnitřek zatopený vodou porostlý trávou a mechem, se sytě modrým oceánem vykukujícím v pozadí. Vyhaslá sopka vysoká 324 metrů je součástí UNESCO.

Kráter Rano Kau.   Foto: Lukáš Trzaskalik

Vedle vulkánu leží obřadní místo Orongo, kde se konala soutěž tangata-manu, Ptačího muže. Mladíci se vrhali z útesů do moře, aby z ostrůvků Motu Nui a Motu Iti přinesli první vejce ptáka manutara, který tam hnízdí. Vítěz a jeho rodina se pak těšili po celý rok hluboké úctě.

Cestou zpátky do Hanga Roa se zastavte v jeskyni Ana Kai Tangata, v překladu Jeskyně kanibalů. Místo na konci krásného zálivu je plné kreseb spojených s kultem Ptačího muže.

Pěšky se dá dojít i na nejvyšší horu ostrova, vulkán Terevaka (506 m). My jsme šli něco přes hodinu po pobřežní pěšině kolem dvou jeskyní. Pak jsme zabočili do vnitrozemí a kolem Ahu A Kivi, sedmi moai hledících k moři, jsme začali stoupat travnatým svahem nahoru.

Krajina jako v Beskydech

Nijak zajímavý dvouapůlhodinový výstup korunuje nijak zajímavý vrcholek, ze kterého je ale hezký výhled na celý ostrov. Túra tady ve vnitrozemí má zvláštní atmosféru, nikdo sem totiž nechodí.

K nejzajímavějším místům na druhé straně ostrova je třeba vyrazit stopem, na kole nebo vlastním autem, veřejná doprava tady neexistuje. V případě, že si půjčíte auto, mějte na paměti, že se co chvíli v zatáčce objeví bučící kráva nebo kůň.

Rano Raraku je vulkán, z jehož dvou stran Rapanuici odtesávali kamenné bloky pro stavbu moai. Zpřístupněná je oficiálně jen jedna strana lomu, ta otočená k moři. Moai tu stojí zaboření v travnatém svahu, hotoví na cestu ke svému ahu. Každý jinak nakloněný, všichni hledí s tajemným výrazem dolů k moři, jako by opravdu čekali na návrat bájných předků…

Čekáme. Pohled na 15 moai před úsvitem.   Foto: Lukáš Trzaskalik

Na dohled od Rano Raraku leží Ahu Tongariki, 15 moai stojících v řadě zády k moři. Ariki, který je nechal vztyčit, musel být nejmocnějším známým náčelníkem na Rapa Nui. Nejimpozantnější je Ahu Tongariki za úsvitu, kdy moai pomalu vystupují ze tmy.

Jediným místem, kde se dá na ostrově bezpečně koupat, je pláž Anakena kousek od Tongariki. Pod štíhlými tichomořskými palmami, mezi nimiž ve světlém písku stojí sedm přísných moai, si připadáte jako v ráji.