Arnold Schwarzenegger

Total Recall

2013, XYZ, přeložil Tomáš Bíla

CESTA Z RAKOUSKA

NARODIL JSEM SE V ROCE, kdy panoval hladomor. Byl to rok 1947 a Rakousko bylo okupováno Spojenci, kteří porazili Hitlerovu Třetí říši. V květnu, dva měsíce před tím, než jsem přišel na svět, propukly ve Vídni nepokoje, protože lidé neměli co jíst. I na jihovýchodě, ve Štýrsku, kde jsme žili, byl zoufalý nedostatek potravin. O mnoho let později, když mi matka chtěla připomenout, kolik toho s otcem obětovali, aby mě vychovali, mi vyprávěla, jak obcházela okolní statky a prosila o kousek másla, o trochu mouky, o hrst cukru. Někdy byla pryč i tři dny. Říkalo se tomu hamstern, ale oproti slovu křečkovat to znamenalo spíš pravý opak. Každopádně žebrat o jídlo bylo tehdy poměrně obvyklé.

Narodil jsem se v Thalu, v typické rakouské vesničce, ve které žilo jen pár stovek lidí a která se skládala z několika usedlostí propojených cestami a pěšinami. Nezpevněná hlavní silnice se táhla několik kilometrů mezi kopečky v podhůří Alp, políčky a borovými lesy.

S okupační britskou armádou jsme se stýkali jen zřídka – byla to opravdová vzácnost, když vesnicí projelo nákladní auto s vojáky. Ale území na východě okupovali Rusové a o těch jsme slýchali docela často. Studená válka začala a my žili v obavě z toho, že jednou přijedou ruské tanky a Rakousko bude začleněno do Východního bloku. Kněží v kostele strašili shromážděné věřící hrůznými historkami o tom, jak Rusové střílejí nemluvňata matkám v náručí.

Náš dům stál na vrcholku kopce u silnice, a když jsem vyrůstal, obvykle kolem neprojelo víc než jedno nebo dvě auta denně. Přímo naproti domu, jen sto metrů od našich dveří, stála zřícenina hradu z feudálních dob.

Na dalším pahorku stál dům starosty, katolický kostel, kam jsme s matkou každou neděli chodili na bohoslužby, místní Gasthaus, tedy hostinec, který představoval společenské jádro vesnice, a základní škola, do které jsme chodili s mým bratrem Meinhardem, který byl o rok starší než já.

Mezi mé nejstarší vzpomínky patří to, jak matka prala prádlo a otec lopatou přehazoval uhlí. Nemohlo mi být víc než tři roky, ale obraz mého otce se mi vryl do paměti zcela jasně. Byl vysoký a urostlý a spoustu věcí obstarával sám. Vždycky na podzim jsme si museli opatřit uhlí na zimu, takže nám složili před domem fůru uhlí z nákladního auta a my s Meinhardem jsme otci pomáhali odnosit ho do sklepa. Vždycky jsme byli hrdí na to, že mu můžeme pomáhat.