Podnikatel a jazzman Martin Kratochvíl: Jak jsem skončil v tibetském vězení

Výpravě na Everest říká čundr, i když jeden takový ho málem stál život. Martin Kratochvíl přitom na první pohled jako dobrodruh nevypadá. Světlý oblek, udržovaný knírek, prsty kultivovaného jazzmana běhající po klavíru. V květnu mu bylo šestašedesát a kolik navštívil zemí se už ani spočítat nedá. „Já dělím svět na místa, o kterých píše Lonely Planet a o kterých nepíše. Já jezdím na ta druhá,“ říká o sobě Kratochvíl.

Ještě jako student sjezdil Ameriku, na začátku 90. let se poprvé podíval do Himálaje a zamiloval se do něj. Nepředčily jej ani pobřeží Polynésie, neprostupné lesy Latinské Ameriky, rozlehlá Čína či arabské země. Loni se tam vydal už po osmatřicáté. „Jezdím jinam jen proto, abych si uvědomil, že v Himálaji je to nejlepší. Všechno je tam mnohem intenzivnější. Život je tam nesmírně těžký, neustále se pohybujete na hranici mezi životem a smrtí,“ vysvětluje Kratochvíl, proč ho to do Himálaje táhne. Místo suvenýrů si z cest vozí filmové dokumenty, které sám produkuje a natáčí. „Cesta musí mít cíl, což je pro mě to vždy natočení dokumentu. Jen ty nejzajímavější věci nejsou nahrané. Když vám jde o život, nemůžete v ruce držet kameru,“ říká trochu zklamaně.