Nádraží v Čeladné: Korálek na trati vedoucí do hor

Nová budova téhle železniční zastávky se mi zamlouvá především tím, jak se její autoři vyrovnali s kontextem. Nejsem sice v žádném případě zarytý tradicionalista ani příznivec regionalismu, ale čím dál více jsem přesvědčený, že v podobně pozoruhodných oblastech se s místními a historickými souvislostmi při navrhování současných staveb pracovat prostě musí.

Měla by to být dokonce povinnost. V opačném případě se spolehlivě dostavuje neblahý efekt architektury coby "pěsti na oko", jako to bylo běžné zejména u nejrůznějších rekreačních zařízení stavěných v sedmdesátých letech minulého století, ale projevilo se to také třeba v případě nedávno otevřeného designového hotelu Miura, který se nachází poblíž velkolepého golfového areálu v Čeladné.

Beskydská brána

"Jedním z kontextů, který byl pro nás zásadním způsobem směrodatný, bylo prostředí Beskyd a z něj odvozená přirozená syrovost, tedy smrky, přírodní kámen a podobně," vysvětluje Kateřina Holenková z ostravského ateliéru PROJEKTSTUDIO, která spolu se svými kolegy budovu navrhla. Než se dostali k finálnímu tvaru, který můžeme považovat za jakousi neformální beskydskou bránu, prošel projekt postupným vývojem.

"Prvotní koncept formoval zastávku do řemeslně důsledně propracovaného dřevěného špalíčku obloženého šindelemi. Tehdy se nám zamlouvala představa, že výsledná stavba bude na trati sice svébytná, ale o to tradičnější. Nakonec ovšem převládla tendence sledovat kontinuitu trasy, která je dodnes lemována výpravními budovami a zastávkami postavenými na základě typových plánů většinou z režných cihel. Naše zastávka je nakonec tudíž jedním z korálků na niti této trati."

Nahradila stanici, která byla postavena v roce 1887 podle projektu Antona Dachlera. Tento architekt, zaměstnaný ve vídeňské Stavební kanceláři Severní dráhy Františka Ferdinanda, vymyslel podobu všech budov tehdejší Dráhy moravskoslezských měst.

Pakliže se na něčem rakousko-uherská monarchie zakládala, byla to právě její železnice, protože podle spisovatele Stefana Zweiga dávala státnímu útvaru spletenému z mnoha národností pocit jednotné identity: ať se člověk pohnul kamkoliv, tak měl pocit, že je vlastně doma a nemůže se ve světě ztratit. Nešlo jenom o železnici. Podobné to bylo i s kasárny, ale také s divadly, v jejichž navrhování se proslavila dvojice Fellner a Helmer.

Samotné Dachlerovy zastávky byly pojaty velmi prostě, z režného zdiva, se sedlovou střechou, přístřeškem pro cestující a suchou toaletou mimo hlavní budovu, jak bylo v 19. století obvyklé. Jenže doba se pohnula. A nejen ona. V Čeladné došlo v posledních letech ke zhoršení technického stavu kvůli vlhkosti, která zásadně poškodila konstrukci krovu i střešní krytiny.

Vlivem průběžných úprav se navíc změnila výška mezi nástupištěm a kolejištěm, což znemožňovalo zamýšlený bezbariérový přístup do budovy i na peron. Správa železniční dopravní cesty proto rozhodla o stržení původní budovy a jejím nahrazením novou.

Lícový plášť

Směrem k blízké silnici má zastávka sedlový štít a ze strany odvrácené od trati fasádu dělí sedm rytmicky poskládaných oken, které navozují optimistický dojem. Hlavní strana, z níž se vstupuje do čekárny, je rozčleněna trojicí dřevěných podpěr ve tvaru písmene "V", které nesou stříšku kryjící venkovní nástupiště. Důležitým prvkem stavby je zadní trakt, kde byl vytvořen prostor sloužící jako úschovna jízdních kol, kterou místo pevné zdi uzavírá bezpečnostní ocelová závěsná síť, což stavbu pohledově odlehčuje.

Peron byl zase vydlážděný z žulových kostek tak, aby to nepůsobilo monotónně: má to v sobě přirozenou nepravidelnost, s níž se setkáváme v přírodě. Obdobného efektu se podařilo dosáhnout také na podlaze čekárny, ve které se prodávají lístky a odkud se vstupuje na luxusní toalety.

Budova vrcholí střechou neobvyklého tvaru, na jehož rafinovanou skladbu různých rovin člověk přijde zpravidla až při delším čekání na opožděný vlak. "Přitom jsme jej odvodili z tvaru střechy původního objektu," říká architektka. "Chtěli jsme, aby naše zastávka tu původní v něčem připomínala, aby měla podobné měřítko, ale současně jsme se museli vypořádat s faktem, že nová zastávka nebude potřebovat půdu. Vznikl tak návrh, který k příchozím směrem z vesnice uplatňuje klasický štít a vlastní střecha od něj směrem ke kolejišti klesá a postupně přechází v rovnou střechu kryté venkovní čekárny a kolárny. Málokdo si ve skutečnosti všimne, že jde vlastně o něco netypického."

Čeladná proslula především jako obec, kterou si za víkendový, ale v mnoha případech také za svůj trvalý domov zvolili po roce 1990 úspěšní podnikatelé ze severní Moravy. Stala se prestižní adresou; mít zde dům se bere jako doklad společenského úspěchu, něco jako je Špindlerův mlýn pro Pražáky, Deauville pro Pařížany a East Hampton pro Newyorčany.

Minulý víkend se na zdejším rozlehlém golfovém hřišti, které navrhl slavný španělský hráč Miguel Angel Jimenéz, odehrál turnaj Czech Open patřící do evropské elitní profesionální série. Poloha Čeladné je vysloveně nádherná, na úpatí Beskyd, v blízkosti Lysé hory, jejich nejvyšší dominanty, obklopená lesy, které po útlumu těžkého průmyslu na Ostravsku opět nabraly někdejší sílu, a výživnými loukami jako z reklamy na čokoládu.

Se zdejší architekturou už to ale tak jednoznačně příznivé není. Klopotně nebo spíš vůbec ne se hledá její současná poloha, takže výsledkem je jakási lázeňská kýčovitost řezaná podnikatelským barokem nehrubšího zrna. Zdá se, že duch místa, který se začal rodit už někdy před čtyřmi sty lety, hodně vyvanul.

Nicméně způsob, jakým byla pojata nová železniční zastávka, naznačuje, že když dostanou příležitost nadaní architekti schopní zamyslet se nad širšími souvislostmi, je možné genia loci částečně resuscitovat. Není nutné za každou cenu tlačit na pilu, stačí jen maličkost, kultivovanými prostředky interpretovat něco, co kdysi mělo svůj smysl, a posunout to do přítomnosti.

Nádraží v Čeladné

Dalších 6
fotografií