Fotografie jinak. Rudolfinum vystavuje Baňku, Stratila a další

Většina ze čtyřiadvaceti autorů, kteří jsou zastoupeni na přehlídce posledních dvaceti let české fotografie, by se určitě za fotografy neoznačila. Galerie Rudolfinum včera otevřela výstavu, jež ukazuje mezní polohy fotografie. Výstava nazvaná Mutující médium, s podtitulem Fotografie v českém umění 1990-2010, potrvá do 1. května.

Za největší extrém v expozici je možné považovat obrazy Antonína Střížka, objekt Jiřího Černického nebo linoryty Michala Pěchoučka, které na první pohled nemají s fotografií nic společného. Souvislost ale není těžké objevit. Střížek s Pěchoučkem problematizují realismus a sentiment, fotografie jim slouží jako předlohy. Černického technologicko-zoomorfní plastika Photo Flash fotografii respektive dravé paparazzi tematizuje.

Méně milosrdní k médiu fotografie jsou jiní autoři, často absolventi klasických výtvarných škol, kteří si světlocitlivé médium přisvojují bez technologické průpravy i bez respektu k jeho tradici. Filip Turek vykládá dějiny umění sérií klasicky zarámovaných fotografií, které na základě barevné, kompoziční či námětové asociace přiřazuje Giottovi, Magrittovi, Rembrandtovi a dalším klasikům. Štěpánka Šimlová digitální manipulací přehání dokonalost fotografického obrazu za hranice uvěřitelnosti, Alena Kotzmannová využívá záměrnou neostrost k postižení těkavosti okamžiku či nejednoznačnosti viděného, Jiří Kovanda "jen" popisně dokumentuje své akce.

Jinou mezní kapitolou je fotografie využitá jako základ videofilmu. Uhrančivou virtuální realitu vytvořil David Možný, jenž nejprve podrobně zdokumentoval rozpadající se bukurešťské sídliště Rohová. Na základě snímků vytvořil virtuální krajinu, ve které se panely skládají, bobtnají, nebo se jako tetris vrší a rozpadají.

Překvapivě dobře se mezi uměleckou "sebrankou", jež si z fotografie udělala ohebné médium (a tím mu zajistila nesmrtelnost), vyjímají bytostní fotografové. Pavel Baňka, Václav Jirásek a Ivan Pinkava vytvářejí výtvarné, technicky dokonalé fotografie, i když se současně nevyhýbají počítačové manipulaci ani konceptuálnímu přístupu.

Zajímavé srovnání nabízí několik fotografií ze slavné série Václava Stratila s jinou aktuální výstavou v Galerii Dox, kde se představuje proslulý britský dokumentarista Martin Parr. Oba umělci zhruba ve stejné době dostali tentýž nápad: navštěvovali lokální fotografická studia, kde se nechali fotografovat.

Zatímco Martin Parr se nechal stylizovat podle vkusu místního fotografa a u výsledných "autoportrétů" upravoval jen barevnost, Stratil do fotostudia přicházel s jasnou vizí a mnoha rekvizitami, jimiž před zděšeným personálem deformoval svou tvář i tělo. Zatímco Parr za svůj koncept sklízí mezinárodní uznání, Stratilův cyklus Řeholní pacient je pověstný víceméně jenom na české scéně.

Mutující médium

(Kurátor Pavel Vančát)
Praha, Galerie Rudolfinum, do 1. května.

MANIPULOVANÝ SUDEK
Filip Turek neuctivě a zcela v duchu současného umění parafrázuje klasiky umění. Lyrické zátiší Josefa Sudka aktualizuje počítačově manipulovanými prvky. Z cyklu Josef Sudek Revisited z roku 1996.
REPRO: GALERIE RUDOLFINUM