Střechy v San Francisku se slévají v jedny obří barevné schody

Ach, San Francisco a jeho kopce! Zvonění tramvaje se rozléhá údolími krásného města, pasažéři vykukují z dubových tramvají šplhajících do strmých výšin, jež jsou jako kaňkami posety šedivými odstíny průčelí viktoriánských domů, nad jejichž střechami se tyčí červené oblouky mlhou zahaleného mostu Golden Gate.

Bohužel dnes to taková idylka není, protože se nevezu v pohlednicově krásné dřevěné tramvaji, ale vší silou šlapu do pedálů vypůjčeného bicyklu. Snažím se vyšlapat kopec až k domu mých přátel v 17. ulici nad Cole Valley, který tvoří základnu pro moje výjezdy po takzvané Bay Area, zahrnující kromě San Franciska také města Oakland a Berkley na druhé straně zálivu i o něco jižněji položené San Jose s jeho Silicon Valley a Cupertino, kde sídlí Apple.

Zbývá mi už jen kilometr do vrchu. Není to však jen tak ledajaký kopec, ale jedna z těch prudkých sanfranciských strání, na nichž se střechy domů slévají v jedny obří barevné schody, strmě šplhající od břehů poloostrova do výšin. Šlapání jde pěkně ztuha. Vracím se z celodenního výletu po tomto věčně mladém městě, během něhož jsem se rozhodl prozkoumat jednu z méně známých čtvrtí San Franciska - Dogpatch, historickou část města s podivně znějícím psím jménem.

Jde o bývalou průmyslovou zónu na východním pobřeží poloostrova, která si i přes nálepku nového centra progresivního umění udržuje své drsnější podtóny. Našel jsem tam třeba místní sídlo uskupení Hell's Angels, které se zde v Kalifornii zrodilo a jež je - podle toho, s kým mluvíte - označováno za organizaci sdružující nadšence silných motorek, nebo za doupě organizovaného zločinu. Sídlí v domě pobitém dřevěnými prkny, jehož všechna okna měla zatažené žaluzie, venku stál další symbol Ameriky 70. let: Chevrolet El Camino.

Zastavuji na místě, kde se 17. ulice kříží s Market Street a s hrůzou hledím do táhlého vrchu. Uvědomuji si, že jsem udělal chybu, jaké se může dopustit jen přivandrovalec: při plánování trasy jsem spoléhal pouze na dvourozměrnou mapu. Když si však v San Francisku chystáte výlet na kole, musíte vzít v úvahu i příkrý sklon ulic, protože ta nejkratší vzdálenost mezi dvěma body bývá jen zřídka přímka. A k tomu vůbec nepomáhá, že mám ostudně špatnou kondici.

Intrikánská atmosféra

Během své návštěvy se snažím zachytit aspoň záblesk skryté části San Franciska, toho nehmatatelného tajemna, díky němuž je město už dlouho jednou z nejlákavějších amerických destinací. I přes svou slávu jde o středně velké město s populací čítající 800 tisíc lidí (pokud nezahrneme celou Bay Area). To zhruba odpovídá floridskému Jacksonville nebo Indianapolis v Indianě. Nic proti těmto dvěma městům, ale San Francisco stojí v mých očích mnohem výš. A není to kvůli tomu, že je to rodiště hnutí hippies, ani známé hlavní město gay komunity USA - kořeny jeho zvláštní přitažlivosti sahají hlouběji do minulosti.

Třeba je to jistou intrikánskou atmosférou, jež se vznáší nad tímto přístavním městem na okraji amerického kontinentu a která je přes veškerou snahu nových obyvatel dodnes cítit zpod pečlivě přemalovaných zdí prodejen biopotravin, trendy sushi restaurací, moderních taquerií a elegantních cocktail barů. San Francisco, město zrozené uprostřed zlaté horečky 50. let 19. století, totiž vždycky žilo na hraně - až se občas zdálo, že po ní sklouzne do moře.

Proč by si jej jinak Alfred Hitchcock vybral jako scenérii pro svůj film Vertigo pojednávající o městě plném strašidel nebo přinejmenším strašidelných přeludů?

Bájemi opředené Embarcadero bylo ohniskem života na březích sanfranciského zálivu až do 50. let. Ve druhé polovině dvacátého století však ležela někdejší bouřlivá přístavní čtvrť ladem, až ji nakonec od zbytku města odřízla vyvýšená pobřežní dálnice, která dokonce zakrývala výhled na ústřední budovu Ferry Building s její hodinovou věží, postavenou po vzoru La Giraldy v sevillské katedrále. Příroda se však za takové nevlídné zacházení pomstila. Zemětřesení roku 1989 způsobilo na dálnici rozsáhlé škody, a tak se městští radní rozhodli, že bude nejmoudřejší celé to monstrum raději strhnout. Přístup k pobřeží byl konečně znovu volný.

Ferry Building se stala rájem gurmetů

Dnes už tady pistolníky sice nenajdete, ale přístaviště znovu bují životem - silnice teď vede po zemi, protíná ji bezpočet přechodů pro chodce a pěší zónou je přirozeně napojena na Market Street. Po okrajích ji lemují stánky, kde se prodává všechno možné od vlněných kulichů, přes tyrkysovou bižuterii až po obvyklou skladbu cetek, jakou najdete, kdekoliv se to hemží turisty. Dětská trička se symbolem míru vytvářejí dostatečně hippie atmosféru. I kdysi zanedbaná Ferry Building se dočkala rekonstrukce a po svém znovuotevření v roce 2003 se stala učiněným rájem gurmetů - v zastřešené tržnici pod klenbou železných nosníků prodávají nejrozmanitější lahůdky od výběrových čajů, přes olivový olej z Toskánska až po čerstvé houby. Jinými slovy: typické San Francisco.

Má-li kosmopolitní ruch ve Ferry Building o něčem vypovídat, pak o tom, co je pro obyvatele tohoto města nejcharakterističtější: schopnost neustálého obnovování a omlazování. Mají v tom nakonec léta praxe. Fotografie následků zemětřesení z roku 1906, které narušilo plynovody a způsobilo požár, jejž zase nešlo uhasit kvůli rozervanému vodovodnímu potrubí, připomínají Drážďany roku 1945. Tehdy bylo město takřka celé zničeno, nedotčené zůstaly jen okrajové čtvrti jako Dogpatch. Místní se však brzy znovu pustili do budování města, a tak začalo století, během něhož se San Francisco mnohokrát stalo symbolem důležitých hnutí: beatnici, květinové děti z Haight-Ashbury a hnutí za zrovnoprávnění homosexuálů.

Otázka z filmu Vertigo však stále visí ve vzduchu: Kdo koho zastřelil? Naznačuje, že tu je něco pohřbeno, nezodpovězeno, co možná navždy zmizelo při velkém požáru. Ta otázka je neodmyslitelnou součástí San Franciska. Raní španělští kolonisté, architektonické stopy Andalusie, průkopníci zlaté horečky, beatnici, kapela Grateful Dead.

Až po návratu ze čtvrti Dogpatch do bytu mých přátel, jsem našel - což je pro tohle město internetové revoluce typické - webové stránky, které najdou tu nejjednodušší cestu z jakéhokoli místa v San Francisku. Stačí zadat výchozí pozici a souřadnice cíle a s pomocí map od Google se vygeneruje ta nejpohodlnější cesta vhodná pro jízdu na kole. Vedla přece jen přímo do kopce po 17. ulici. Fakt nejsem v kondici - aspoň ne dost na tohle město.