Vladimír Jiránek: Muž, který učil bezbranné myslet

Má-li psát kreslíř o kreslířském klasikovi (který jej k tomu nějakou chvíli učil dívat se na svět novinového kreslení), je to... no, řekněme komplikovanost.

Bývají ale příležitosti, při nichž snad stojí za to takovou námahu podstoupit. Že se výsledek neobejde bez personálií, snad čtenář pochopí.

Přes Josefov ke hvězdám

V Pařížské ulici bydlí dodnes Vladimír Jiránek. V dobách, kdy byla Praha ještě socialistická, jsme se my - bydlící na pražském Josefově - znali osobně. Stejně jako třeba Malostraňáci. Byly to takové vesnice.

Když jsem šel ze své Kaprovy do Pařížské k Jiránkovi, měl jsem po cestě v Široké Ondřeje Suchého; v Haštalské jsme se mrkli jestli má Hapka před domem volvo - bylo tam tehdy jediné. Potkal nás textař Pavel Vrba, kamarád Jiránkův. V noci se z divadla vracel domů přes "Staromák" Karel Steigerwald. Seděl s námi na lavičce pod Husovým pomníkem a mluvili jsme o balkonu před námi. O tom, co se na něm nechal vyfotografovat Klement Gottwald, ten poskok východního zla, ve kterém jsme žili.

Už tehdy, když se mluvilo o Jiránkovi, jste mohli často mezi profesionálními kreslíři zaslechnout větu "No jo, jenže to si nemůžeš tak brát, protože Jiránek je prostě výjimečný". Když mu zakázali Dikobraz, byl hvězdou poslední stránky Mladého světa. Hvězdou ve dvou smyslech toho slova. Jednak byl populární, hlavně ale doslova zářil inteligencí svého humoru.

S Vladimírem Renčínem - a například Dušanem Pálkou - tvořili trojici, která prozařovala tehdejší duchovní marasmus. Vystřihoval jsem si ty kresbičky a lepil do sešitu. Přesně tak, jako to dělali mnozí jiní.

Nejen Brontosaurus

Celé ekologické hnutí Brontosaurus učinili populárním právě Jiránkovy kresby. Každý čtenář se už těšil na narážky a skryté pointy, které alespoň na pár chvil osvobozovaly od všudypřítomné socialistické reality.

Byla to tak potřebná duchovní potrava, že nebylo výjimkou, aby publikující karikaturista dostával každý měsíc zhruba deset čtenářských dopisů. Dnes (přeptával jsem se uveřejňujících kolegů) dostávají maximálně dva, spíše však žádný - za rok.

Ta dnešní situace je normální. Píšu to však proto, že Vladimír Jiránek dostal medaili za zásluhy od prezidenta. Novináři přitom nezapomněli zmínit, že Jiránek Klause veřejně podporoval. V mém srdci má ale medaili tisíckrát zaslouženě za to, že svítil celý ten idiotský socialistický čas tak čistě a lidsky. A to do každé čtenářské duše. Má nejen u mě to vyznamenání za skutečné zásluhy.

Komu se to smějeme?

Každý začínající kreslíř většinou z někoho vychází. Vladimír Jiránek z Američana Saula Steinberga; Vladimír Renčín - například z Francouze Sempého.

Trvá to zhruba prvních deset let, než se člověk naučí kreslit všechny ty žirafy a židle z perspektivy. Najde svůj styl, odliší kresbu od vzorů a podaří se mu pochopit mnoho zákonitostí. Například, jak těžké jsou ruce a prsty. Goya chtěl příplatek za každou ruku na obraze, což mu každý, kdo kreslí, musí uznat.

A pak před vámi stojí téma, cesta - zkrátka otázka CO kreslit, o čem myslet. Ano, kresba je totiž myšlenka. Pitomé výrazy lidí sedících v zácpách v autech, jsou dnes už naší přirozenou demencí. Celý ten civilizační, na nervy jdoucí nelidský mechanismus ilustruje Jiránek od svých dvaceti let. Jeho autorské kreslené filmy posbíraly mnoho cen nejen za báječné kreslení, ale současně za originalitu myšlení.

Klikněte na obrázek pro jeho zvětšení

Zítra se začne prokreslovat padesátým rokem a laskavý čtenář se jistě dovtípí, proč že to tu píšu. Kreslí pohledy na naši existenci vlastně podle oněch slavných Gogolových posledních vět v Revizorovi. "Komu se smějete? Sami sobě se smějete!"

Jednou jsem se zeptal, jak si vysvětluje příjmení Jiránek? Řekl mi, že v českých vesničkách bylo časté příjmení Jíra. Velký, silný, buranský Jíra, který řešil problémy fackami. A proti němu malý chlapíček (zdrobněle tedy Jiránek), který se musel buranovi bránit vymýšlením, jak z toho nebezpečí ven.

Právě proto se v Jiránkově vtipu o chlapovi, který žere chrousty a zapírá to, ten tupý hromotluk jmenuje Jíra.

Divák v tom všem cítil podvědomě zároveň tehdejší Sovětský Svaz a Československo. A vůbec celý onen, na myslícího člověka dopadající silový útlak. Jiránek ztvárňoval všechna ta frustrující témata: malého českého člověka; intelektuálky v posteli; Freuda mezi námi; pivo přes ulici kterou nelze přejít...

Králíci a Ladův úsměv

Jiránkovi králíci v klobouku jsou úžasní v tom, že jejich jemnost a fyzická bezbrannost (proto jim nezbývá nic jiného, než přemýšlet a mít nápady) je senzačně zkrácena. Dál už nic na oné kresbě zjednodušit nelze. Josef Lada by se musel usmívat.

Všechny ty kresby vypadají lehounce. Jiránkovo umění nedokončovat linky je ale těžká věc. Jeho pneumatiky na autech a jejich nedokreslená rozcapenost; stejně jako kulatost jeho zvířecích čumáků; chytře zkrácené paže u lidí; smějící se oči coby přesně umístěné čárečky... to všechno velmi promyšlené, podněcuje úsměv už samo o sobě.

Hlavní je však samozřejmě pointa. Může parafrázovat své známé a přátele genetiky, fyziky, biology, astronomy. Mluví s nimi - a jejich sofistikované otazníky dovede neopakovatelně zkrátit a převést do vtipného a srozumitelného kontrastu. Nakresleno je to do hodiny, vymýšleno celý den; nebo i několik.

Některé jeho vtipy zlidověly, znám mnoho lidí, kteří je citují zpaměti - když je řeknou, znovu a znovu se začnou smát. Jakou hodnotu má autorův den, kdy se díky jeho kresbě (myšlence) zasměje třeba sto tisíc lidí? Měří se to jako jeden velký dobrý skutek, nebo jako sto tisíc malých?

Mysli, má hlavo

Jistě je z těch řádků cítit můj obdiv. A proč bych ho nedal najevo - Vladimír Jiránek bude zítra slavit sedmdesátiny.

V hluboké úctě ke kreslíři, který byl už před dvaceti lety vzorem desítkám z nás, kdysi začínajících, si nasazuji na hlavu jeho manšestrovou čepici.

Tu, kterou jednou sundal z věšáku a dal ji začínajícímu elévovi. Dovnitř té čepice na podšívku napsal heslo, které je právě pro jeho kreslené vtipy tak charakteristické: "Think my Head!" - Mysli má hlavo!

Autor je kreslířem Hospodářských novin

Jeden z nejvýznamnějších českých kreslířů a karikaturistů se narodil 6. června 1938 v Hradci Králové. Vystudoval žurnalistiku na FF UK a na volné noze postupně spolupracoval s periodiky Dikobraz, Mladý svět, Melodie či Literární noviny. V posledních letech pak především s deníky Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Hospodářské noviny a také s časopisem Reflex.

Vladimír Jiránek lustroval také několik desítek knih a jako scenárista a režisér spolupracoval se studiem kresleného filmu Bratři v triku a studiem AIF. Řada jeho krátkometrážních filmů byla oceněna doma i v zahraničí.

V roce 1998 získal Jiránek cenu Karla Poláčka a je po něm pojmenována i planetka ET1 (17694) objevená v roce 1997. V roce 2005 mu prezident Klaus udělil Medaili Za zásluhy.