Helena Třeštíková natočila dosud přes 40 dokumentárních filmů

Dokumentaristka Helena Třeštíková se celý život věnuje mezilidským vztahům a sociálním problémům. Autorka desítek snímků vzbudila v poslední době značnou pozornost svými díly Manželské etudy a Manželské etudy po 20 letech a sláva spojená s těmito dokumenty ji zaskočila. Nikdy prý nebyla zvyklá na to, aby ji oslovovali lidé na ulici. Tato sedmapadesátiletá režisérka a pedagožka by se nyní mohla podle některých spekulací stát ministryní kultury v koaliční vládě Mirka Topolánka (ODS).

Třeštíková se narodila 22. června 1949 v Praze a v roce 1975 vystudovala na FAMU Katedru dokumentární tvorby (KDT). Již předtím byla asistentkou režie Československé televize. V letech 1974 až 1977 pracovala jako dramaturgyně a v letech 1977 až 1994 jako režisérka Krátkého filmu. Podílela se také na založení sdružení filmařů a sociologů FaS (Film a sociologie, 1990) a Nadace Člověk a čas (1994).

Dosud natočila přes 40 dokumentárních filmů, mezi prvními například Živou vodu (1972), v níž zachycovala postupný zánik vesnice Dolní Kralovice během stavby přehrady. V Zázraku (1975) zaznamenala dobu těhotenství své přítelkyně. V tomto snímku poprvé použila časosběrnou metodu a na sledování lidských osudů v delším časovém úseku se postupně začala specializovat.

Do povědomí veřejnosti vstoupila rozsáhlými cykly jako byly například Manželské etudy (l987). Později následovala série věnovaná mladistvým delikventům Řekni mi něco o sobě (1992-1998) a na počátku tohoto století dokončila volný cyklus Ženy na přelomu tisíciletí (portréty Dagmar Peckové, Báry Basikové, mladé narkomanky Katky a romské intelektuálky Jarmily Balážové). Za toto dílo obdržela v roce 2002 cenu české filmové kritiky Kristián udělovanou v rámci Febiofestu.

V letech l994 až 1996 natočila také několik portrétů zajímavých osobností pro cyklus GEN, GENUS a V.I.P.; ve Sladkém století (1998) se zabývala osudem politických vězeňkyň, natočila dokument, v němž se vrátila k Fučíkově mýtu Lidé, mám vás rád! (1998), a také snímek Hitler, Stalin a já (2001).

Třeštíkovou vždy nejvíce zajímaly lidské osudy, mezilidské vztahy a sociální problémy. Při práci se snaží zůstat v roli pozorovatelky a realitu nearanžuje. Možná právě proto vzbudily takovou pozornost její Manželské etudy po 20 letech, jejichž úspěch jí zaskočil: "Mám tendenci držet se stranou, být nenápadná, ale najednou se na mě vrhla neznámá paní v divadle nebo prodavačka s tím, že viděly etudy... Netušila jsem, že by mě mohl někdo takhle poznat. Je to zvláštní pocit, se kterým nejsem úplně vyrovnaná."

Třeštíková je vdaná a má syna Tomáše a dceru Hanu. Je držitelkou řady ocenění z domácích i zahraničních festivalů. Od roku 2002 je pedagožkou na KDT. V listopadu se stala jednou z mluvčích nově vzniklé Filmové rady, jejímž hlavním cílem je posílení pozice kinematografie a vytvoření nového zákona o kinematografii.

Před letošním parlamentními volbami nastínila, co je u ní nedůležitější v politice: "Mám několik priorit a ty hledám v programech kandidujících demokratických stran. Zajímá mě jejich vztah ke kultuře, speciálně ke kinematografii a médiím. Sleduji zastoupení žen na jejich kandidátkách, nechci přebujelou byrokracii a doufám ve slušný vztah k lidem v nevýhodě. Zajímá mě vztah k životnímu prostředí a nesnáším aroganci."